Duchovní neklid
Není pochyb o tom, že je velký rozdíl mezi myšlením a cítěním. O tom není sporu.
Mezi lidmi je mnoho lhostejnosti. Je to chlad vycházející z toho, co není důležité, co je povrchní.
Davy věří, že nepodstatné věci jsou podstatné. Myslí si, že výstřelky poslední módy, nejnovější modely aut anebo výše minimální mzdy jsou to jediné, co je důležité.
Podle nich jsou důležité denní noviny, milostné aféry, usedlý život, sklenice alkoholu, koňské dostihy, býčí zápasy, závody aut, pomluvy, klepy, atd.
Když člověk moderní doby slyší o esoterice, tak ho buď vůbec nezajímá anebo se tomu směje, popřípadě pokrčí rameny a odejde. Esoterika totiž není mezi jejich plány, nikdo z jejich přátel se o ni nezajímá anebo prostě není pro ně dost vzrušující.
Tato apatie, tento hrůzu nahánějící chlad má dva důvody: Za prvé velká nevědomost a za druhé úplná absence duchovního neklidu.
Je potřeba kontakt, elektrický šok. Ale ten jim v obchodě nikdo neprodá, ani ho nenajdou ve svých „důležitých“ věcech, ze všeho nejméně v postelových radovánkách.
Pokud by někdo dokázal dát elektrický šok lhostejnému hlupákovi nebo povrchní paničce, malou jiskru do srdce, nějakou zvláštní vzpomínku, něco, co je nevysvětlitelně osobního, tak potom by se možná všechno změnilo.
Pak ale něco nahradí ten tajný hlas, to počáteční tušení, tu osobní touhu. Možná nějaká úplná hloupost – krásný klobouk ve výloze, sladký dortík v restauraci nebo setkání s kamarádem, které je pro nás nedůležité.
Hlouposti a nesmysly, které jsou nepodstatné, mají moc kdykoli uhasit ten náznak duchovního neklidu, osobní touhy, nevýznamné jiskry světla, tušení, které nás na chvíli rozhodí a ani vlastně nevíme proč.
Kdyby tito lidé, co jsou chodícími mrtvolami – ať už baroví povaleči nebo prodavači deštníků – neuhasili tu počáteční jiskru neklidu, tak by teď byli duchovními osobami, adepty světla, skuteční lidé v každém slova smyslu.
Ta jiskra, tušení, tajemný šepot, nevysvětlitelný pocit, který občas má řezník na rohu, leštič bot anebo doktor, je nadarmo. Hloupost osobnosti vždy uhasí počáteční jiskru světla a zůstane tak pouze chlad a strašlivá lhostejnost.
Dříve či později jsou lidé pohlceni Měsícem. To je nepopiratelné.
Na světě neexistuje nikdo, kdo by v průběhu svého života alespoň jednou necítil ten impuls, zvláštní duchovní neklid. Naneštěstí jakákoli hloupost stačí na to, aby z toho, co nás na chvíli zneklidní v tichu noci, zbyl jenom vesmírný prach.
Měsíc vždy vyhrává tyto bitvy. Měsíc čerpá sílu z naší slabosti.
Měsíc je strašlivě mechanický. Měsíční humanoid, zbavený jakéhokoli slunečního neklidu, se pohybuje ve světě snů.
Kdyby někdo udělal to, co nikdo nedělá (totiž oživil tu jiskru neklidu), tak není pochyb o tom, že v dlouhodobém horizontu by se takováto osoba napojila na sluneční inteligenci a výsledkem by byla sluneční lidská bytost.
Přesně toto si slunce přeje. A přesto tito chladní, apatičtí a lhostejní měsíční stíny jsou vždy pohlceny Měsícem. (pozn. překladatele: Sluncem se myslí to, co dává a udržuje život – je to symbol univerzálního vesmírného Krista, který je znám také jako Quetzalcoatl, Osiris-Ra, Apollo, Jupiter, Višnu, Avalókitéšvara, atd.) A potom následuje smrt, která všechno srovná. Jakákoli osoba, která v sobě nemá sluneční neklid, postupně zdegeneruje a je nakonec pohlcena měsícem.
Slunce chce vytvořit lidské bytosti. Činí takovéto pokusy v laboratoři přírody.Nicméně tyto pokusy nepřinesly dobré výsledky – Měsíc vždy lidi pohltí.
Nicméně nikoho nezajímá to, co tu říkáme – ze všeho nejméně učené neználky. Považují se totiž za matky kvočny anebo krále džungle.
Slunce umístilo jistá sluneční semínka do sexuálních žláz zvířete s intelektem (mylně nazývaného člověkem) která, když se s nimi správně pracuje, nás mohou přeměnit na skutečné lidské bytosti.
Nicméně tento sluneční pokus není moc úspěšný právě díky měsíčnímu chladu.
Lidé nechtějí se Sluncem spolupracovat, a proto sluneční semínka časem zdegenerují, až jsou nakonec úplně ztracena.
Hlavním klíč ke sluneční práci spočívá v rozpuštění všech nepřijatelných elementů, které si nosíme v sobě samých.
Když nějaká lidská rasa ztratí zájem o sluneční plány, tak ji Slunce zničí, protože již není k ničemu dobrá.
Tato lidská rasa je již nesnesitelně měsíční, hrozně povrchní a mechanická, a již není vhodná pro sluneční pokusy – to je dost velký důvod pro její zničení.
Abychom dosáhli trvalého duchovního neklidu, tak je třeba přenést centrum přitažlivosti do esence, neboli vědomí.
Bohužel si lidé udržují své centrum přitažlivosti ve svých osobnostech - v kavárnách, barech, bankovních převodech, v nevěstincích, na trhu, atd.
Je jasné, že tyto věci jsou přitahovány odpovídajícím centrem přitažlivosti, což je osobnost. To je nezvratné a každý, kdo má zdravý rozum, si to může ověřit.
Bohužel intelektuální ničemové jsou zvyklí buď na neustálé spory anebo zůstávají zticha naplněni obrovskou pýchou. Proto s úšklebkem odhodí tuto knihu a radši si půjdou číst noviny.
Pár loků dobrého kafe a denní noviny jsou velmi výživné pro savce s rozumem, který bere sám sebe nesmírně vážně. Není pochyb o tom, že jejich vlastní pseudo-znalosti je oklamaly a záležitosti Slunce, o kterých se píše v této nestydaté knížce, je hluboce urážejí. Je jasné, že si netroufnou dále číst tuto knihu.
Tato kapitola je z knihy „Velká vzpoura," napsaná Samaelem Aun Weorem