Náročná cesta
Je nesporné, že máme svoji vlastní temnou stránku, o které nevíme anebo kterou potlačujeme. Musíme použít naše vědomí, abychom osvětlili tuto temnotu.
Hlavním účelem gnóze je vědomě poznat sám sebe.
Ty věci v nás, o kterých nevíme anebo které popíráme, nám strašně komplikují život a jsou příčinou mnoha situací, které by se nestaly, kdybychom lépe poznali sami sebe.
Nejhorší na tom je, že tuto neznámou stránku naší psychiky promítáme do ostatních lidí a potom v nich vidíme naše vady.
Např. můžeme ostatní vidět jako lháře, prostitutky, ubožáky, atd., protože se na ně díváme skrze to, co si nosíme uvnitř.
V tomto ohledu gnóze učí, že žijeme uzavřeni v našem malém světě. Známe pouze malou část sami sebe.
Základní myšlenkou gnostického učení je rozšířit naše vědomí.
Není pochyb o tom, že pokud nebudeme mít dobrý vztah sám se sebou, tak nemůžeme mít dobré vztahy s ostatními lidmi. Výsledkem budou různé konflikty.
Je důležité být si vědom sám sebe skrze sebepozorování.
Obecné pravidlo v gnostické esoterické práci je následující: Pokud nám něco vadí na jiné osobě, tak je to přesně to, co je někde uvnitř nás a na čem musíme zapracovat.
To, co tolik kritizujeme na druhých, leží na temné straně našeho „já“ a my to nevidíme anebo nechceme vidět.
Nicméně jakmile světlo (sebepozorování) osvítí temnou stranu, tak vědomí se díky sebepoznání zvětší a temná strana zmenší.
Tohle je cesta po hraně nože – je hořčí než žluč. Mnoho na ni nastoupí, ale velmi málo jich dojde až nakonec.
Měsíc má svou temnou, odvrácenou stranu, která není vidět. To samé platí pro náš psychický měsíc, který si nosíme uvnitř nás.
Je jasné, že tento psychický měsíc je tvořen egem, „mnou“, různými „já“.
Uvnitř nás jsou části, ze kterých jde strach, ale my bychom si nikdy nepřipustili, že je máme.
Krutá je cesta, která vede k Sebeuvědomění. Tolik propastí! Tolik náročných schodů! Taková strašlivá bludiště!
Na vnitřní cestě projdeme skrze mnohé zatáčky, zažijeme neskutečně mnoho zvratů, vystoupáme do výšin a pak hrozivě spadneme, a to vše jenom proto, aby se cesta nakonec ztratila v moři písku. Člověk neví, kudy vede a nikde není ani jeden paprsek světla, který by alespoň naznačil cestu.
Je to cesta plná nebezpečí, která číhají vně i uvnitř. Je to cesta nepopsatelných tajemství. Je to cesta, na které vane pouze dech smrti.
Je to cesta, na které když si myslíme, že si vedeme dobře, tak si ve skutečnosti vedeme špatně.
A někdy, když se nám zdá, že jde všechno mizerně, tak to naopak nemusí být tak zlé.
Na této tajné cestě jsou okamžiky, ve kterých člověk neví, co je dobro a co zlo.
To, co je za normálních okolností zakázáno, je někdy to, co je správné. Taková je vnitřní cesta.
Všechny morální pravidla jsou na vnitřní cestě k ničemu. Moudrý výrok nebo nádherná morální zásada se někdy můžou stát vážnou překážkou pro Nejniternější Sebeuvědomění Bytí.
Naštěstí náš vnitřní Kristus pracuje velmi intenzivně v hlubinách našeho Bytí, trpí, pláče, spaluje ty odporné elementy, které si nosíme uvnitř.
Kristus se zrodí jako dítě v srdci lidské bytosti. Tak, jak odstraňuje ty odporné elementy, které si nosíme uvnitř, tak roste a roste, až se z Něho stane úplná lidská bytost.
Tato kapitola je z knihy „Velká vzpoura," napsaná Samaelem Aun Weorem