Kristova práce
Vnitřní Kristus je výsledkem práce, která spočívá v odstranění psychických defektů - práce na sobě samém.
Je zřejmé, že Vnitřní Kristus přijde pouze, pokud naše úsilí a dobrovolné utrpení dosáhlo vrcholu.
Příchod Kristova ohně je ta nejdůležitější událost v našem životě.
Vnitřní Kristus potom převezme kontrolu nad našimi mentálními, emocionálními, pohybovými, instinktivními a sexuálními procesy.
On je dokonalý. Nicméně když se v nás zrodí, tak vypadá nedokonale. Ačkoli je cudný, zdá se necudný. Ačkoli je spravedlivý, vypadá to jako by byl nespravedlivý.
Je to podobné jako s vlnovými délkami světla. Pokud máme modré brýle, tak vše vypadá modře. Pokud máme červené, tak vše vidíme červeně.
Ačkoli On je bílé světlo, tak každý z nás Ho uvidí skrze své psychologické brýle jinak. A proto se lidé na Něj dívají, a přesto Jej nevidí.
Jakmile převezme všechny naše psychické procesy, tak Dokonalý Pán neuvěřitelně trpí.
Protože je v člověku a mezi jinými lidmi, tak prochází mnohými útrapami a musí odolávat nepopsatelným pokušením.
Pokušení je oheň. Vítězství nad pokušením je světlo.
Zasvěcenec se musí naučit žít nebezpečně, tak je to psáno. Alchymistům je to dobře známo.
Zasvěcenec musí s odhodláním cestovat na „cestě po hraně nože“. Na obou stranách této náročné cesty jsou strašlivé propasti.
Na přetěžké cestě vnitřního očištění (odstranění ega) existují složité úseky, které odpovídají pravé cestě.
Je zřejmé, že na cestě po hraně nože jsou mnohé odbočky, které nikam nevedou. Některé nás zavedou do propasti a k zoufalství.
Jiné cesty nás mohou přeměnit na krále té či oné části vesmíru. Nicméně nás nikdy nedovedou do lůna věčného univerzálního vesmírného Otce.
Existují cesty, které vypadají velmi posvátně. Jsou plné krásy, ale bohužel vedou pouze do nižších světů.
Pokud chceme rozpustit „já“, tak se musíme zcela oddat Vnitřnímu Kristu.
Někdy se objeví problémy, které je těžké vyřešit. Někdy se ocitneme v bludišti a nebudeme vědět kudy jít. Pouze naprostá poslušnost a oddanost Vnitřnímu Kristu a Otci, který je v utajení, nás může v takovýchto chvílích moudře vést.
Cesta po hraně nože je plná nebezpečí, uvnitř i navenek.
Běžné morální hodnoty jsou nám k ničemu. Morálka je otrokem zvyků, času a místa.
Co bylo morální ve středověku, je dnes nemorální. To, co je morální v jedné zemi, je ve druhé nemorální.
Při likvidování ega se někdy může stát, že si budeme myslet, jak si vedeme dobře, a přitom si povedeme špatně.
Změny jsou důležité v průběhu esoterické práce. Nicméně zpátečničtí lidé jsou vždy uvězněni v minulosti, zmrzlí v čase a sesílají na nás hromy blesky, když se nám podaří dosáhnout hluboké psychické proměny.
Lidé nesnesou proměnu Zasvěcence – přejí si, aby zůstal pořád stejný.
Jakákoli změna, které Zasvěcenec dosáhne, je vždy hodnocena jako nemorální.
Pokud se na věci díváme ve světle Kristovy práce, tak je zřejmé, že různá morální pravidla na celém světě jsou k ničemu.
Je zřejmé, že osoba, která má v sobě Krista, je označena jako krutá, nemorální a zvrácená, neboť lidé Krista nepoznají.
Je paradoxní, že lidé uctívají Krista, a přitom ho takto označují.
Je jasné, že nevědomí a spící lidé chtějí pouze Krista z dějin Svaté země, Krista z obrázků, Krista, se kterým jsou spojena neporušitelná dogmata, která souhlasí s jejich zastaralými morálními pravidly a různými předsudky.
Lidé si nikdy nedokážou představit Krista v srdci lidské bytosti. Davy pouze uctívají sochu Krista, a to je vše.
Když někdo hovoří k davu a mluví o skutečném Kristu, revolučním Kristu, rudém Kristu, Kristu – rebelovi, tak ho hned dav označí jako kacíře, buřiče a ďábla.
A tak jsou davy pokaždé nevědomé, věčně spící. Teď už je snadné pochopit, proč ukřižovaný Kristus na Golgotě vykřikl z celé duše: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“
Ačkoli Kristus je jen jeden, tak jeho projevy jsou různé. Proto se říká, že On je dokonalá různorodá jednota. „Slovo dává moc tomu, kdo ví. Nikdo ho nevyslovil a nikdo ho nevysloví kromě toho, ve kterém Slovo žije.“
Pokud dostatečně pokročíme v práci na našem egu, tak je nezbytné v sobě probudit Krista.
Pán dokonalosti v nás pracuje, když vědomě usilujeme o práci na sobě samém.
Práce, kterou musí Kristus vykonat v naší psychice, je strašlivě bolestivá.
Je pravdou, že náš nejniternější Pán si musí prožít křížovou cestu v hloubi naší duše.
Je psáno: „Jednej a pros Boha.“ Také je psáno: „Pomoz si sám, když to nejvíce potřebuješ a Pán ti pomůže.“
Modlit se k naší Nebeské matce Kundaliní je nezbytné, pokud se snažíme odstranit naše psychické vady. Nicméně Vnitřní Kristus jedná moudře v souladu se Svými povinnostmi, které si vzal na Svá ramena.
Tato kapitola je z knihy „Velká vzpoura," napsaná Samaelem Aun Weorem