V každodenním životě má každá osoba víceméně strnulý způsob myšlení a není otevřená novému. To je nevyvratitelné, nepopiratelné a nezvratné.
Mysl intelektuálního humanoida je zdegenerovaná, chátrající a ve stavu úpadku.
Dnešní lidstvo má schopnost chápat asi tak jako stará, zrezavělá pračka. Struktura myšlení je mechanická, zastaralá a legrační.
Mysl je velmi strnulá, chybí ji pružnost. Je chycená v různých normách, které už dávno neplatí.
Každý má své strnulé, pevné normy a měřítka, podle kterých se neustále chová a jedná.
Nejsmutnější ovšem je, že milion měřítek rovná se milion směšných a hnijících norem.
Každopádně lidé si myslí, že mají vždy pravdu. Každá mysl je svět sám o sobě a není pochyb o tom, že v těchto mentálních bludištích bychom našli úplné nesmysly a nesnesitelnou hloupost.
Kvůli úzkému způsobu myšlení davy lidí ani v nejmenším netuší, v jakém intelektuálním vězení se nacházejí.
Tito moderní lidé si o sobě myslí jen to nejlepší, chvástají se, jak jsou liberální, geniální a všemu otevření.
Učení neználci jsou ti nejtvrdohlavější. Ve stylu Sokrata můžeme říci: „Nejenže neví, ale oni ani neví, že neví.“
Intelektuální mizerové lpí na svých zastaralých normách a důrazně odmítají cokoliv, co je s nimi v rozporu.
Učení všeználci, co nic nevědí, si myslí, že cokoli se odlišuje od jejich pevně daných a zrezavělých postupů, je zcela směšné. Tito nebozí lidé tak sami sebe strašlivě klamou.
Pseudo-mudrci dnešní doby se tak s pohrdáním dívají na ty, kteří mají odvahu zavrhnout jejich zastaralé standardy. Nejhorší ovšem je, že si vůbec neuvědomují svoji vlastní nešikovnost.
Intelektuální zubožení těchto zkažených myslí je takové, že dokonce s arogancí žádají předvedení toho, co je skutečné, toho, co je mimo mysl.
Lidé se zakrnělou inteligencí odmítají pochopit, že prožitek toho, co je skutečné, přichází pouze v nepřítomnosti ega.
Je jasné, že je nemožné přímo pochopit tajemství života a smrti pokud neotevřeme vnitřní mysl.
V této kapitole musím znovu opakovat, že pouze vyšší vědomí Bytí je schopné zažít pravdu.
Vnitřní mysl dokáže pracovat pouze s informacemi, které obdrží od vesmírného vědomí Bytí.
Subjektivní intelekt, plný svého dialektického uvažování, nezná nic mimo oblast svého působení.
Už jsme mluvili o tom, že představy, které jsou obsaženy rozumu, se zakládají na informacích z pěti smyslů.
Ti, kdož jsou uvězněni ve svých intelektuálních postupech a pevných standardech budou vždy v opozici proti našim revolučním myšlenkám.
Pouze úplným odstraněním ega je možné probudit vědomí a otevřít Vnitřní mysl.
Nicméně tato revoluční prohlášení nezapadají do formální a dialektické logiky, a proto zaujaté a zdegenerované mysli se staví na odpor.
Nebozí intelektuálové si přejí nalít moře do skleničky, když předpokládají, že univerzita může ovládat vesmírnou moudrost a že všechny vesmírné zákony se musí podrobit jejich starým akademickým pravidlům.
Nevědomé studny moudrosti ani vzdáleně netuší, v jak zdegenerovaném stavu se nacházejí.
Čas od času se takoví lidé na chvíli objeví v našem esoterickém světě, nicméně brzy jsou pohlceni intelektem a zmizí navždy z duchovního jeviště.
Intelekt je příliš povrchní na to, aby pronikl do hloubek Bytí.
Hlupáci mohou díky svým intelektuálním procesům dospět k různým vynikajícím závěrům, ačkoli budou tyto závěry naprosto směšné.
Ani správné představy o tom, co je skutečné, nemohou nikdy nahradit autentický zážitek.
Uvažování je hra, při které jsou ti, co uvažují, fascinováni sami sebou, a proto jsou velmi snadno oklamáni.
Brilantní myšlenkové pochody oslňují intelektuální mizery a jsou zdrojem směšné soběstačnosti. Tito lidé potom odmítají cokoli, co na sobě nemá prach z knihovny anebo není psáno univerzitním inkoustem.
Lidé, kteří se opíjejí alkoholem, jsou považováni za nemocné, ale ti, co se opíjejí teoriemi, jsou považováni za génie.
Je velmi těžké určit, kde u těchto lidí končí pouhý intelektualismus a kde začíná šílenství.
Dokud budeme uvězněni ve zkažených a zažluklých intelektuálních normách, tak je nemožné zažít to, co je mimo mysl, to, co je mimo čas, to, co je skutečné.
Tato kapitola je z knihy „Velká vzpoura," napsaná Samaelem Aun Weorem