Svoboda

Svoboda je něco, čemu lidstvo pořádně nerozumí.

Lidé přistupují k myšlence svobody víceméně špatně a mnoho chyb bylo učiněno v tomto ohledu.

Je jasné, že bojujeme o slovo. Docházíme k absurdním závěrům, pácháme různá zvěrstva a proléváme krev na bitevních polích.

Slovo svoboda je fascinující, celý svět jej opěvuje. Nicméně pořádně nevíme, co vlastně svoboda znamená, nepochopili jsme její pravý význam a lidé jsou zmateni.

Je nemožné najít tucet lidí, kteří by se shodli na tom, co to svoboda je a jak ji definovat.

Výraz svoboda je něco, co nelze pochopit zaujatým rozumem.

Každý člověk má jiné představy o svobodě. Subjektivní názory různých lidí zcela postrádají objektivní pohled na věc.

Kdykoli se hovoří o svobodě, tak se v myslích lidí objevuje neurčitost, nesrozumitelnost a rozpory.

Jsem si jistý, že dokonce ani Immanuel Kant, autor knih Kritiky čistého rozumu a Kritiky zdravého rozumu, nikdy pořádně neprozkoumal toto slovo, aby našel jeho pravý význam.

Svoboda je milé slovo, krásný výraz. A přitom ve jménu svobody bylo spácháno tolik zločinů!

Je nesporné, že svoboda hypnotizuje masy. Hory, údolí, řeky i moře byly poskvrněny krví díky tomuto kouzelnému výrazu.

Kolik vlajek bylo zničeno, kolik krve bylo prolito, kolik hrdinů padlo, kdykoli v dějinách do života lidí zasáhla otázka svobody.

A je nešťastné, že po zaplacení tak vysoké ceny za nezávislost, otroctví pokračuje uvnitř nás samých.

Kdo je volný? Kolik lidí dosáhlo té slavné svobody? Kolik se jich osvobodilo? Běda, běda, běda!

Mladí touží po svobodě. Zdá se neuvěřitelné, že přestože mají jídlo, oblečení a příbytek, tak chtějí odejít z domu, aby hledali svobodu.

Je zajímavé, že mladý muž, který má doma vše, co potřebuje, je ochotný své obydlí opustit, protože je fascinován slovem svoboda. Je zvláštní, že navzdory šťastnému domovu je ochoten riskovat vše, co má, aby mohl cestovat po světě a dokonce kvůli tomu i trpět. Je správné, že chudáci, vyděděnci a žebráci touží po tom, aby mohli opustit chudinské čtvrti a přestěhovat se za lepším. Ale rozmazlené dítě, maminčin zlatý chlapec, který hledá únik, je absurdnost sama. Nicméně tak to je. Svoboda okouzluje a fascinuje, ačkoli ji nikdo přesně nedokáže definovat.

Mladá dívka touží po svobodě, chce se vdát, aby mohla odejít z domu svých rodičů a vést lepší život. Je to částečně logické, protože žena má právo být matkou. Nicméně, potom co se vdá, tak zjistí, že není svobodná. Tak rezignuje a zůstává spoutaná okovy otroctví.

Zaměstnanec unavený tolika předpisy touží po svobodě. A když potom dosáhne samostatnosti a nezávislosti, tak stejně pořád zůstává otrokem svých vlastních starostí a zájmů.

Kdykoli bojujeme za svobodu, tak navzdory vítězství jsme vždy zklamaní.

Tolik krve bylo pro svobodu prolito, a přesto jsme stále otroci svého já a ostatních lidí.

Lidé bojují kvůli slovům, která nikdy nepochopí, i když je jazykové slovníky vysvětlují.

Svoboda je něco, čeho je možné dosáhnout vnitřně. Nikdo nemůže dosáhnout svobody tím, že bude měnit vnější okolnosti.

V Orientu mají větu: „Vanout s větrem“, která vystihuje smysl pravé svobody.

Nikdo nemůže doopravdy zažít svobodu, pokud je jeho vědomí uvězněno v “já“.

Pochopení tohoto „já“, mé osoby, toho, co jsem, je nezbytné, pokud si skutečně přejeme dosáhnout svobody.

V žádném případě nemůžeme zničit otrocké okovy, pokud jsme nepochopili sebe samého, pokud jsme nepochopili vše, co se týká „mne“, mého „já“.

Co je to otroctví? Co je to, co nás zotročuje? Co nám brání být svobodní? Je nezbytné, abychom na všechno toto přišli.

Chudí nebo bohatí, věřící nebo nevěřící, všichni jsou vězni, i když si myslí, že jsou svobodní.

Tak dlouho, dokud bude vědomí, esence, naše nejdůstojnější část uvězněna v „já“, v egu, v našem strachu, touhách, vášních, starostech a násilí, tj. v našich psychických defektech, tak nebudeme nikdy svobodní.

Svobodu můžeme plně pochopit, pouze pokud zničíme okovy našeho vlastního psychologického vězení.

Dokud bude „já“ existovat, tak bude vědomí uvězněno. Uniknout z tohoto vězení je možné jedině skrze budhistické očištění: Zklikvidovat „já“, spálit ho na popel, na vesmírný prach.

Osvobozené vědomí, zbavené „já“, bez ega, bez tužeb, bez vášní, beze strachu, potom přímo prožívá pravou svobodu.

Jakákoli naše myšlenka o svobodě není svoboda. Názory, co máme o svobodě, jsou velmi vzdálené skutečnosti. Představy, které si vytváříme o svobodě, nemají nic společného s pravou svobodou.

Svoboda je něco, co se musí zažít, a to je možné pouze tak, že psychologicky zemřeme, rozpustíme „já“, a to navždy.

Je k ničemu snít o svobodě, pokud jsme pořád otroci.

Je mnohem lepší se podívat, co skutečně jsme, důkladně zkoumat okovy otroctví, které nás uvězňují.

Tím že se poznáme, že uvidíme, co je uvnitř nás, tak objevíme dveře ke skutečné svobodě.

Tato kapitola je z knihy „Velká vzpoura," napsaná Samaelem Aun Weorem

< Štěstí           Zákon kyvadla >