Virtuální realita: svět klamných jevů

Inu, bratři a sestry, začněme dnešní rozhovor. Prosím všechny, aby věnovali náležitou pozornost.

Každopádně smyslem dnešního rozhovoru je, že se nesmíme nechávat unášet jevy, nesmíme se nechávat uchvátit různými scénami života.

Život je jako film. Je to film, který se skládá, jak je přirozené, z mnoha snímků a scén. V žádném případě se nedoporučuje ztotožňovat se s jakoukoli scénou, s jakýmkoli snímkem nebo jevem, protože všechno jednou pomine: lidé se pominou, věci se pominou, nápady se pominou. Jednoduše všechno na světě je iluzorní! Jakákoli scéna života, ať už je jakkoli silná, pomine a zaostane v čase.

Nás musí zajímat to, co se nazývá Bytí, Vědomí. To je nejpodstatnější věc, protože Bytí není pomíjivé; Bytí je Bytí a důvodem existence Bytí je Bytí samotné.

Když se ztotožníme s různými komediemi, dramaty a tragédiemi života, je zřejmé, že podlehneme omámení i nevědomí psychologického spánku.

Proto se nesmíme ztotožňovat s žádnou životní komedií, dramatem či tragédií, protože ať je jakkoli vážná, stejně pomine. Existuje jedno takové přísloví, které zní: „Neexistuje zlo, které by trvalo sto let, ani tělo, které by ho vydrželo. Všechno je tedy iluzorní, letmé.

Někdy člověk v životě narazí na obtížné problémy. Stává se, že nedokáže najít východisko, řešení problému, a ten se v jeho mysli stane obrovským, příšerným a gigantickým.

A ten, kdo podlehne starostem, si říká: „Jak to zvládnu? Co budu dělat?“ Nenachází východisko a dokud ten problém analyzuje, stává se stále více příšerný, obrovský a gigantický.

Ale když se jednoho dne postavíme problému tak, jak je, to znamená, popadneme-li býka za rohy - jak se říká -, uvidíme, že problém není ničím jiným, pouze iluzí, kterou jsme si o něm vytvořili a sám se zničí.

Ale každý problém má tendenci nabýt tak obrovských rozměrů, jeho realita se v naší mysli stává tak drsnou, že ve skutečnosti nikde nenacházíme východisko. Máme pocit, že mu podléháme, že se žádným způsobem nedá řešit. Ale pokud člověk problému začne čelit, uvidí, že je iluzorní a že pomine tak, jak musí pominout všechno, a nakonec z něj nezbude nic.

Pokud člověk postupuje tímto způsobem - nikdy se neztotožňuje s žádnou situací, s žádnou událostí -, podaří se mu být vždy ostražitý a bdělý jako hlídka v dobách války, tak právě v tomto stavu bdělosti objeví své psychologické defekty. Každý zjištěný defekt musí být pochopen a následně odstraněn.

Mysl sama o sobě nemůže změnit žádný psychologický defekt. Mysl ho může pouze označit, a pozměnit tím, že jej přenese z jedné úrovně do druhé, ale nikdy jej radikálně nezmění.

K tomu je potřebná síla, která je nadřazená mysli, a tato síla v nás existuje. Chci důrazně poukázat na Božskou Matku Kundaliní.

Pokud člověk pochopil, že má ten či onen defekt, pokud to pochopil úplně a na všech úrovních mysli, pak se může soustředit na Devi Kundalini-Shakti a jejím prostřednictvím můžeme odstranit jakýkoli psychologický defekt.

Kundaliní je Božská Kosmická Matka. V náboženstvích byla reprezentována jako Maria nebo jako Tonantzin, Marah, Rhea, Cybele, Adonia, Isomberte atd., Kosmická Matka, Božská Matka. Ona sama je součástí našeho Bytí, ale s vlastní existencí.

Chci tím říci, že Kosmická Matka je v nás samých tady a teď. Budeme-li prosit tuto sílu, požádáme-li Božskou Matku, aby odstranila jakýkoli psychologický defekt z naší psychiky, udělá to. Je zřejmé, že z tohoto důvodu dojde ke zničení dotyčného defektu.

Prostřednictvím Božské Kosmické Matky můžeme odstranit všechny naše psychické defekty. Jakmile jsou tyto odstraněny, vědomí, které bylo do té doby jimi vězněno, se radikálně probudí a pak budeme schopni vidět, slyšet, dotknout se a cítit velké reality Vyšších Světů.

Je však nezbytné neztotožňovat se s žádnou životní situací. Když se neztotožňujeme s tím či oním problémem, když zůstáváme ve střehu, objevíme v problému vlastní psychologické defekty.

Běžně vidíme, že problémy poslouchají strach; „já“ strachu udržuje problémy při životě. Člověk se bojí života, bojí se smrti, bojí se toho, co řeknou lidé, pomluv, bídy, hladu, nahoty, vězení, bojí se všeho; a díky tomu se problémy stávají stále neřešitelnější a silnější.

Čeho se bojíme, když máme finanční problémy? Bankrotu? Nebo toho, že musíme zaplatit určitý dluh, nebo pokud nezaplatíme, dají nás do vězení apod.?

Čeho se bojíme, když máme rodinný problém? Pomluv, lží, skandálu, osobních zájmů atp. Ale pokud odstraníme „já“ strachu, co zůstane z problému? Všechno zmizí, změní se na nic!

Musíme platit nájem a bojíme se, že nás vyhodí na ulici. Dokonce trávíme bezesné noci v domnění, že soudní exekutor přijede a vyhodí nás na ulici. Nakonec přijde den a ukáže se, že problém je vyřešen, možná způsobem, který jsme nejméně očekávali. Takže, co zůstalo z problému?

A pokud se problém nevyřešil, pokud nás vyhodili na ulici se vším nábytkem atd., co se stalo? Nábytek nezůstane na ulici, někdo ho bude muset vzít! Nakonec se přece jen najde nějaké místo, kam budeme moci jít.

A pokud se nábytek ztratí? Tak se ztratí! A co? Při potopě se ztratilo víc! Proč bychom se měli připoutávat k nějakému nábytku? Poté co problém pominul, nadále žijeme na nějakém místě a problém zaostal v čase. Co se s ním stalo?

Nezapomínejte, že všechno pomine: myšlenky pominou, lidé pominou, věci pominou; vše na tomto světě je těkavé a iluzorní. Nemůžeme, nesmíme se ztotožňovat se zdánlivostí, protože zdání klame; to je evidentní. Zamýšlejme se nad stavy vědomí, to je důležité.

Existuje obecný trend, že každý každého nesprávně posuzuje, a to je politováníhodné. Proč však každý soudí každého a neprávem? Jaký je důvod?

Ten je jednoduchý, a velice snadno pochopitelný. Děje se to, že každý promítá své psychologické defekty na jiné, každý vidí své defekty na své bližní. Defekty, které házíme na krk jiným, máme sami nadmíru. Podle sebe soudíme jiné.

Slyšeli jste už o mechanické antipatii? Že najednou někdo k někomu bezdůvodně pocítí antipatii a pak řekneme: „Tento člověk mi nesedí“ - Velmi typická fráze, kterou používáme. - Ale proč, pokud jsme ho nikdy předtím neviděli, pokud jsme se s ním seznámili až teď? Co se stalo? Proč je nám tento člověk tak nepříjemný, když ho ani neznáme? Protože jsme viděli jeho vzhled: je vysoký, je nízký, je tlustý, hubený, má orlí nos nebo má zploštělý nos atp. A to je dostatečný důvod říci, že je nám tento člověk nepříjemný? Co se stalo?

Jednoduše to, že jsme na naši oběť promítli své vlastní psychologické defekty. Možná jsme u toho člověka viděli svůj nejzávažnější nedostatek, a nikdo se nevidí rád takto zesměšněn. Tvrdou realitou je, že takový člověk se stal zrcadlem, ve kterém se vidíme takoví, jací jsme.

Pokud jsme ostražití, pokud se neztotožňujeme se situací, s tou osobou, která je nám tak nepříjemná, pokud místo toho, abychom ho/ji kritizovali, budeme kritizovat a pozorovat sebe, abychom viděli, co se děje, zjistíme, že tento náš defekt - zrozen včera nebo předevčírem nebo kdoví, jak dávno, nebo možná v jiných existencích - se v tomto člověku zrcadlí, a proto je nám tak nepříjemný. Hle, to je mechanická antipatie: stoprocentně absurdní.

Musíme se naučit žít sebekriticky a korektně. Pokud člověk neumí žít sebekriticky a korektně, dělá si v životě problémy. Namísto pociťování mechanických antipatií stojí za to prozkoumat sami sebe.

Proč nesprávně posuzujeme své bližní? Proč máme všichni tendenci vidět na své bližní všechny možné chyby. Jednoduše proto, že promítáme své vlastní chyby na našich bližních, posuzujeme je nesprávně. Předpokládáme, že ten a ten je takový nebo onaký a ukáže se, že není ani takový ani onaký. Je úplně jiný a náš úsudek je nesprávný, nepravdivý.

Vidíme činy jiných a máme tendenci je chybně interpretovat. Nikdy nejsme schopni vidět činy jiných s vyrovnaností a klidem; vždy je označujeme nesprávně. Pamatujte, že v hříšnících je mnoho ctnosti a v ctnostných je hodně zla.

Chyby, které v sobě máme, nás činí nespravedlivými vůči našim bližním. Ztrpčujeme si život vlastními chybami, a co je nejvážnější, ztrpčujeme ho jiným.

Vezměme si například ego žárlivosti, kolik škody napáchalo! Existuje politická žárlivost, existuje náboženská žárlivost, žárlivost profesionálního typu, vášnivá nebo vulgární žárlivost – muže na ženu, ženy na muže – atp. To vše je „já“, „já“ žárlivosti. Toto „já“ je slepé, nezná logiku, nezná uvažování, nerozumí vědě ani neposlouchá důvody. Kolik případů smrti bylo kvůli žárlivosti? Kolik škody páchá profesionální žárlivost? Někteří velkolepí léčitelé, kteří věděli, jak vyléčit své bližní z nemocí - skvělí botanici -, často šli do vězení. Kdo je dal do vězení, pokud nikomu neubližovali, jen uzdravovali své bližní? Profesní žárlivost! Koho? Jejich certifikovaných kolegů.

V pracovní oblasti se zdá, že žárlivost se strašně rozmáhá v různých kruzích: ať už je to v uměleckých kruzích, politických nebo náboženských, v každém kruhu je hrozná, strašná žárlivost.

Žárlivci trpí a způsobují utrpení i svým blízkým. Žárlivost napáchala hodně hrozného zla. Můžeme-li to říci o žárlivosti, co povíme o všech ostatních chybách, které máme?

Takže není třeba zapomínat, že zdání klame. Mnohokrát posuzujeme čin jiných nesprávně podle svého ega a výsledkem je právě pomluva. Každý každého pomlouvá. To je již dokázáno!

Vždy je zde tendence nechat se unášet jevy. Určité činy lze posuzovat jedním způsobem a realita – tomu odpovídající – je jiná. Jakákoli skutečnost může být posuzována určitým způsobem a úsudek se tím pádem nemusí shodovat se skutečností, protože se ukáže, že skutečnost je od tohoto úsudku odlišná. Potom vyjde najevo, že úsudek je nesprávný. Nesprávným úsudkem člověk uráží bližního, a kdo nesprávně soudí, uráží i sebe a způsobuje si bolest.

Vědět žít je velmi obtížné, protože žijeme ve světě iluzorních jevů, a vždy máme tendenci ztotožňovat se s nimi, přičemž zapomínáme na to podstatné, kterým je Bytí; a to je vážná věc!

Ve svém nitru máme strašné psychologické faktory, které ignorujeme a které bychom si nikdy nepřiznali. V první řadě si musíte uvědomit, že „já“ není něco věčného a trvalého, ale že se jedná o shluk psychologických agregátů. Každý z nich je „já“.

Takže nemáme jen jedno „já“, máme jich mnoho. Naše „já“ je mnohočetné, ne jednotné, a to je něco, co musíte pochopit. Každé z těchto „já se bojím“, „já miluji“, „já nenávidím“, „já závidím“, „já jsem žárlivý“, „já jsem rozzlobený“ atd., má tři mozky: intelektuální, umístěný v hlavě; emocionální, v srdci; a motoricko-instinktivní-sexuální, v páteři. Každé z těch „já“ je jiná osoba.

Takže v naší osobě žije mnoho osob. Nejvážnější věc je, že Vědomí – to nejcennější, nejslušnější, co v nás existuje – je utlačováno mezi všemi těmi vnitřními osobami, které v sobě máme. A tak vědomí existuje v tomto vězení podvědomě, na základě svého vlastního podmiňování; to znamená, že spí, a to je vážná věc. Pokud spí naše vědomí, jak bychom se mohli skutečně znát?

Myslíte si, že někdo, kdo nezná sám sebe, může znát jiné? Pokud neznáme sebe, jak bychom mohli tvrdit, že známe jiné, že známe své přátele, že známe lidi?

Chceme-li poznat druhé, musíme začít tím, že budeme znát sami sebe. Ale my jsme blázni: protože neznáme sebe, myslíme si, že známe jiné. Jací jsme hloupí! Jak absurdní! Kdybychom znali sami sebe, všechno by bylo jinak. Bohužel sami sebe neznáme.

Nezná-li člověk sám sebe, nezná-li své vlastní vnitřní světy, jak by mohl znát vnitřní světy planety Země, nebo jak by mohl znát vnitřní světy Sluneční soustavy nebo galaxie, ve které žijeme?

Chce-li někdo poznat vnitřní světy Země, Sluneční soustavy, galaxie nebo galaxií, musí začít poznáním svých vlastních vnitřních světů, začít poznáním sebe sama.

Ale jak bychom se mohli znát, pokud inteligenci nikdy nenasměrujeme dovnitř, pokud si nikdy nepamatujeme sami sebe, protože jsme přesně ztotožněni s jevy života?

Jak bychom mohli znát sami sebe, pokud nikdy nesměřujeme inteligenci dovnitř, protože nás fascinují různé události, děje a příhody, které se nám dějí?

Jak bychom mohli znát sami sebe, pokud nikdy nenasměrujeme vědomí dovnitř, protože mnohé problémy existence nás drží v pasti? Vidíme je jako neřešitelné, myslíme si, že jsou věčné, neuvědomujeme si, že mají začátek a že mají konec.

Jsme uvězněni tím, co je nestabilní, tím, co nemá pravou realitu. Jsme uvízlí uvnitř stroje, který se neustále točí.

Posuzujeme jiné podle toho, jací jsme a protože jsme plní chyb, tak i naše úsudky se neshodují s událostmi, které nesprávně interpretujeme, ať už jsou to naše vlastní, nebo události jiných.

Očividně jsme uvízli ve stroji, který se neustále točí, ale my kráčíme jako náměsíční, nevědomí, spící lidé. Nevíme o sobě nic, protože si nikdy nepamatujeme sebe, své vlastní Bytí. Máme mysl příliš zaneprázdněnou iluzorními věcmi, tím, co je pomíjivé.

Musíme hledat dokonalý odraz Bytí, abychom už nežili jako roboti! A žili ve stavu bdělého vnímání, bdělé novoty.

Jsme v hrozném stavu kómatu. Zamyslete se nad tím: Za prvé, neznáme sami sebe. Za druhé, promítáme své psychologické chyby na druhých a v nich vidíme své vlastní chyby. Za třetí, nesprávně posuzujeme činy jiných. Za čtvrté, takové jednání se neshoduje s úsudkem, ke kterému jsme došli. Zapáté, úsudek, ke kterému jsme došli, je ve skutečnosti náš vlastní psychologický defekt, který jsme promítli na naše bližní.

Závěr: bližní nám slouží jako zrcadlo, ale my si ve svém bezvědomí neuvědomujeme, že bližní pouze odrážejí naše vlastní chyby, naše vlastní psychologické „já“.

Člověk je zrcadlo, ve kterém se odrážíme, ale nerozumíme, že odraz v zrcadle je náš vlastní odraz. Ani si neuvědomujeme, že se odrážíme v našich bližních; spíše jsme natolik ztotožněni s událostí, s děním nebo okolnostmi, že nám ani zdaleka nenapadne se nad všemi těmito záležitostmi zamyslet. Žijeme ve stavu omámení, bezvědomí a psychického spánku.

Pokud jsme v těchto věcech praktického života – takříkajíc pozemského – tak nevědomí, co bychom mohli říci o nebeských věcech?

Ve skutečnosti bychom mohli nesprávně interpretovat všechny postuláty hermetické vědy. Kvůli našim chybným úsudkům bychom si mohli nesprávně vyložit postoje ostatních zasvěcenců, život adeptů atp. Mohli bychom si v důsledku našeho stavu bezvědomí nesprávně vyložit dokonce i samotné Kosmické drama. A samozřejmě, kosmické drama, jak je popisováno ve čtyřech evangeliích, bylo nesprávně interpretováno.

Proč bychom mohli nesprávně interpretovat život adeptů Bílého bratrstva, Kosmické drama nebo postuláty hermetické moudrosti atd.? Z jediného důvodu: že náš úsudek není svobodný, je to úsudek podmíněný našimi vlastními chybami. Náš úsudek je výsledkem psychologického uzavření, ve kterém se nacházíme; náš úsudek je projekcí našich vlastních nedostatků.

Své chyby promítáme na čtyři evangelia, promítáme je na postuláty hermetické vědy, nebo je promítáme na skutky zasvěcenců, na život adeptů atp. Takže když nejsme schopni správně interpretovat pozemské věci, jak bychom mohli nebeské.

Mysl, která promítá své vlastní chyby, není svobodná mysl. Není to mysl, která dokáže pochopit, zachytit realitu věcí, realitu jevů, faktů, okolností, které nás všude obklopují.

Taková mysl, neslouží-li k pochopení pozemských věcí, jak by mohla sloužit k pochopení života velkých zasvěcenců a nebeských věcí? Nepochybně by selhala, protože pokud nelze pochopit pozemské věci, tím méně nebeské.

Takže si myslím, že životně důležité je nenechat se v životě pohltit jevy, neztotožňovat se s událostmi a okolnostmi. Raději buďte ostražití, abyste při takových událostech objevili vlastní psychologické chyby.

Každá okolnost života, ať je to doma, na ulici, kdekoli, nám poskytuje úžasné příležitosti, a pokud jsme bdělí a ostražití jako stráž v dobách války, dokážeme pochopit své vlastní chyby, které promítáme na své blízké.

Člověk je zrcadlem, ve kterém můžeme vidět své vlastní chyby. Pokud jdeme po ulici a uvidíme opilého člověka, nějakého opilce, co dělat? Proč se vysmívat opilci? Raději si řekněte: „Vidíš, ten opilec jsem já! Podívejte se, jak dělám pantomimy; jak jsem vtipný! To jsem já!"

Musíme se naučit vidět sebe v jiných. Pokud někde narazíme na někoho, kdo hučí a hromží, kdo si trhá šaty jako Kaifáš, musíme říci: „Tak to jsem já! Ano, jak jsem rozzlobený, jak si trhám šaty a jak se rouhám; to jsem já!" Skutečnost je taková, že se odrážíme v druhých; odrážíme se v našich bližních.

Samozřejmě, můžete mi důrazně říci, nebo mi lze namítat: „Ne, já nejsem zloděj, já bych se nikdy nevlámal do domu. Nikdy bych nevyšel na střechu, abych se dostal do domu a ukradl peníze nebo šperky.“ Řekl byste to, že?

Soudili bychom zloděje slovy: "Je to zloděj, do vězení s ním!" Ale i v nás může být ego zloděje. Nevíme o něm, neobjevili jsme ho, ale existuje.

Přesně jak řekl Galileo: „Eppur si muove , si muove” 'Ale hýbe se, hýbe se'. Když se Galilea ptali: „Přísaháš, že Země není kulatá a nehýbe se? Potom řekl: „Přísahám, eppur si muove , si muove” - čili: 'Přísahám, ale hýbe se, hýbe'-. Takto řekl Galileo a vyhnul se upálení zaživa na hranici inkvizice.

Jak tedy můžeme říci, že nemáme ego kradení? Najdou se mezi vámi lidé tak počestní, že nejsou schopni od nikoho vzít ani „cent“ a přece v sobě mají ego kradení. Neuvěřitelné, ale pravdivé; jednou ho objeví.

Kdo by si myslel, že například ctnostná dáma, skvělá manželka, má v sobě ego prostituce?

Nemožné. Nebo nechoďme tak daleko: představte si malou dívku – což je ještě skandálnější –, že dvanáctiletá dívka, nevinná, dobře nábožensky vychovaná, má v sobě ego bordelu? Je to něco, co způsobuje znechucení! Řekli byste: „Nemožné, absurdní!“, ale je to možné.

Pamatujte také, že stejně jako Měsíc, který svítí na obloze, má dvě strany – jednu, kterou osvětluje noc a druhou skrytou, kterou nikdy nevidíte – tak v každém z nás je psychologický měsíc se dvěma stranami: jedna je viditelná a druhá skrytá.

Na viditelné straně tohoto psychologického měsíce máme nedostatky, které vyniknou na první pohled: hněv, chamtivost, žádostivost, závist, pýcha, lenost, obžerství atd. Ale za tím psychologickým měsícem, za stranou, kterou na první pohled je vidět v našem psychologickém měsíci, je skrytá část, kterou není vidět.

Tam máme nedostatky, které ignorujeme. Tam se všichni ukážeme jako černí mágové, čarodějové, čarodějové, zloději. Tam se nejaristokratičtější dámy ukáží jako prostitutky atp.

Na skryté straně tohoto psychologického měsíce, kterou není vidět se nacházejí ega prostituce, cizoložství, vraždy, krádeže atp. Tato ega, obvykle ignorujeme. Proto pokud by nám někdo řekl, že máme to nebo ono ego, urazili bychom se. V žádném případě bychom to nepřijali, ale my je máme.

Pokud by světci z Nirvány řekli, že má stále ega vraždy, prostituce nebo krádeže, strašně by se urazil. Takový světec by nás sladce požehnal. „Ať ti Bůh odpustí, synu můj! Je ti odpuštěno, nemám vůči tobě žádnou zášť, ale vím, synu můj, že nic z toho nemám!“ - řekl by světec z Nirvány. Proč? Neboť je to jen světec.

Tímto způsobem světec zastaví svůj pokrok směrem k Věčnému Společnému Kosmickému Otci. A mnozí jsou svatí, kteří jsou takto zadrženi ve svém postupu. Ve skutečnosti, přestože jsou z Nirvány, na skryté nebo na odvrácené straně psychologického Měsíce, která není vidět, si nesou všechna ta „já“, a to je to, co mnozí nechápou. Toto je opravdu vážná věc. Všichni máme tendenci se omlouvat a nechat se unášet klamavými jevy.

Pokud jde o mě, nejsem světec a ani nemám zájem se jím stát. Proč nemám zájem stát se světcem? Protože by mě to zastavilo v mém esoterickém pokroku. Velmi dobře vím, že na odvrácené části mého psychologického měsíce musí existovat ega dávných dob, která jsou tam skryta v temnotě. Nepochybně jsou tam. Vím to, a také vím, že jen tím, že do ní pronikneme s mečem v ruce můžeme ve skutku odstranit takové defekty. Ale toto je velmi pokročilé. Normálně mohou lidé odstranit chyby té části psychologického měsíce, které vyčnívají, které jsou patrné na první pohled.

Ale pokud jde o proniknutí do odvrácené části psychologického měsíce, skryté části, to vyžaduje větší úsilí. To už patří k Jidášovu zasvěcení, odpovídá to umučení Pána. Nikdo nemohl proniknout do těchto oblastí, pokud by neovládal kopí v Kyklopské vyhni, tedy v Deváté Sféře. Záhady? Ano, nesmírné!

Světec se tak daleko nedostane. Uspokojí se s odstraněním defektů, které má na viditelné straně svého psychologického měsíce. Potom je blahořečen; dále se už nedostane a poté stagnuje.

To je důvod, proč nejsem světec a ani se jím nechci stát. Miluji jen poznání, a to je základ, poznání sama sebe.

Ve skutečnosti Adept je nad světci. Když někdo řekne „svatí mistři“, tak se mýlí, protože mistři jsou nad světci. Nejprve je rouhač, pak světec a pak Mistr. Mistr je za hranicemi sféry světců. V Mistrovi je moudrost.

Ale je možné nesprávně soudit Mistry, Adepty. Vždy máme tendenci promítat svá vlastní ega dokonce i na adepty.

Soudíme-li mylně adepty, nesprávně je i posuzujeme, protože pokud není možné správně posuzovat činy běžných, obyčejných lidí, tím méně lze správně posuzovat činy adeptů.

Obvykle máme tendenci na adepty házet špínu. Tak jako házíme špínu na své bližní, házíme špínu i na adepty Bílého bratrstva. Proto byli ukřižováni, otráveni, uvězněni, dobodáni, pronásledováni. Adepta je velmi obtížné soudit. Pokud je téměř nemožné správně posuzovat naše bližní, o to méně můžeme posuzovat adepta.

Takže vás vyzývám, abyste se dnes večer zamysleli, abyste se nikdy nenechávali unášet falešnými jevy, protože zdání klame; a abychom vlastní nedostatky nepřenášeli na jiné.

A to je všechno, co jsem chtěl říct. Inverenciální mír!