Lidé z jiných planet

My, mizerní slimáci z bahna země jsme tak tvrdohlaví, že navzdory velkému množství důkazů, které máme o mimozemských návštěvníků, stále potřebujeme dělat ještě další průzkumy.

Copak nám všechny ty údaje, které již máme nestačí? Jsme pro svou vlastní hanbu tak hloupí, nechápaví apatičtí, že nedokážeme pochopit, že již od dávných dob jsme byli vždy navštěvování lidmi z jiných planet?

Tak, proč se nám vyhýbají? Proč od nás utíkají? Proč se neobjeví za denního světla? Neudělali bychom náhodou totéž i my sami, kdybychom se tváří v tvář setkali s kmenem kanibalů?

Lidé z jiných planet velmi dobře vědí, že nejsme žádné pokorné ovečky. Proto místo chycení se do našich bratrovražedných kočičích drápů, raději nenápadně zmizí do hvězdného nebe.

Co by velcí světoví vůdci udělali s těmito typy vesmírných lodí? To není těžké uhodnout. Každý si dokážeme představit, jakou strašnou hrozbou by se ty vesmírné lodě staly, kdyby byly vybaveny atomovými bombami!

Být poslán do vězení bez udání jakéhokoliv důvodu, nebo stát se pokusným králíkem uvnitř nějaké laboratoře, aby ostatní mohli na vás experimentovat, extrahovat vaše žlázy a aplikovat různé látky s cílem zjistit vaši reakci, není rozhodně nic příjemného. Není to tak? Je zřejmé, že mimozemští návštěvníci nechtějí podstupovat takové riziko a proto se nám raději vyhýbají.

To však neznamená, že tito lidé z jiných planet se nedokážou bránit. Je jasné a zřejmé, že když si dokázali podmanit prostor, tak pravděpodobně mají ve svém arzenálu i impozantní zbraně. Nicméně, oni nejsou vrazi. A proto je lepší, aby se za každou cenu nedocházelo ke střetům.

A co my? Kdy budeme schopni opětovat stejné návštěvy našich přátel mimozemšťanů?

Pár romantických spekulantů z osmnáctého a devatenáctého století se zamýšlelo nad možností, jak cestovat na Měsíc za pomoci křídel nebo prostřednictvím různých balónů nebo vzducholodí. Je jasné, že takové fantazie se zcela vytratily z intelektuálního myšlení, když se objevily meze naší planetární atmosféry.

Vědecké postupy, které se zabývaly vesmírným cestováním byly oživeny díky nádherným studiím Konstantina Eduardovicha Tsiolkovského, v nichž se zmínil o kosmických lodích. V roce 1920 tento mudrc předpověděl, že v nepříliš vzdálené budoucnosti proniknou do naší atmosféry krátké rádiové vlny, které se stanou hlavní metodou pro hvězdnou komunikaci. Tato předpověď se nyní naplňuje. Bohužel, naši moderní vědci stále nejsou schopni interpretovat kosmické zprávy.

Tsiolkovsky věřil, že alespoň na jedné planetě nacházející se někde ve vesmíru, museli lidské bytosti dosáhnout technologii, která by jim umožnila překonat zákon gravitace, a tak mohli kolonizovat vesmír.

Je zřejmé, pokud jde o tuto záležitost, že my gnostici jdeme mnohem dál. Díky přímé mystické zkušenosti velmi dobře víme, že každé neškodné lidstvo nacházející se v nekonečném vesmíru, si může dovolit luxusu cestování na jiné obydlené planety.

V této moderní době se hodně mluví o možnosti cestování mezi solárními systémy a o fantastických raketách poháněných atomovou energií a řízených pomocí tlaku světla.

V současné době existují velmi krásné vesmírné teorie, a tak stejně Rusko i Spojené státy americké horečně bojují o to, kdo si podmaní vesmír.

Bohužel je zřejmé, že k tomu, abychom se mohli dostat na libovolnou hvězdu podobné našemu slunci v průběhu lidského života, je nutné nejprve prolomit bariéru rychlosti světla.

Trojrozměrný svět existuje uvnitř hranic rychlosti světla. A proto prolomit tuto hranici, dostat se skutečně za ni, se fakticky rovná proniknutí do čtvrté dimenze. Čtvrtá dimenze je samotný čas.

Čili svrchované podmanění si hvězdného prostoru není možné, pokud si předtím nepodmaníme čas.

Důrazně, bez jakýchkoliv pochybností tedy tvrdíme, že pokud budeme i nadále uzavření v této trojrozměrné formě života, která je vymezena rychlostí světla, dobytí času bude nemožné.

Je zřejmé, že ve čtvrté dimenzi můžeme cestovat časem. Můžeme se ponořit do dávné minulosti nebo se promítnout do daleké budoucnosti. Nesmíme zapomínat, že čas je kruhový.

Představte si kosmickou loď, která dokáže jet rychlostí větší než je rychlost světla. Představte si ji jako startuje z naší sužované planety a vydává se směrem k nějakému záhadnému zářivému slunci, které se nachází někde ve vesmíru v nepředstavitelné vzdálenosti 137 světelných let. Je zřejmé a jasné, že pokud by se tato loď vrátila do tohoto "údolí slz", přičemž by po celou dobu cesty neustále udržovala stejnou rychlostí, její posádka by zažila obrovský šok, kdyby naši planetu Zemi našla velmi značně pokročilou o 270 let v čase.

Nicméně, která kosmická raketa je opravdu schopna pohybovat se rychlostí větší než je rychlost světla?

Pokud se naše slavné rakety skutečně pouze s námahou mohou dostat na Měsíc, a možná eventuálně i na Mars, tak je zcela zřejmé, že dobytí nekonečného prostoru s takovým systémem je naprosto absurdní.

Významný vědec Purcell, vážně analyzoval nezbytné množství energie potřebné k provedení hypotetické okružní vesmírné cesty k jakékoli zářící hvězdě nacházející se asi dvanáct světelných let daleko. Specifickou charakteristikou této lodi bylo to, že během zcela celé své cesty musela dosahovat maximální rychlosti 99 procent rychlosti světla. Naši čtenáři nesmí zapomínat, že světlo se pohybuje mimořádnou rychlostí 300.000 kilometrů za vteřinu [Editor: 186,282.397 mil za sekundu].

A teď je třeba čelit problému pohonných hmot, které si bude tato hypotetická cesta vyžadovat. Není pochyb o tom, že v dnešní době, nejvhodnějším zdrojem dostupné energie je fúze, ke které dochází uvnitř vodíkové bomby, tj. když se izotopy, jmenovitě tritium a deuterium prvku vodíku, rozumně zkombinují za účelem vytvoření hélia.

Milý čtenáři, pojďme se nyní na chviličku zamyslet nad obrovskou účinností této mimořádné fúze, která umožňuje slunci svítit. Je zřejmé, že uvnitř tak impozantní jaderné reakce dochází za pomoci nesmírného tepla a silného tlaku k inteligentní kombinaci čtyř jader vodíku, za účelem vytvoření jednoho jádra hélia.

Je zřejmé, že tato podivuhodná, soudržnosti energie, která integrální zachovává jednotu jádra hélia, se nepochybně o něco zmenší, než je energie z původního jádra vodíku. Po této jaderné reakci zůstane zbytková volná energie.

Je nad slunce jasné, že tento speciální typ uvolněné energie je extrémně silný, úžasný, a obrovský. Celé toto je v souladu se známou Einsteinova rovnicí: E = mc2 (energie dělené hmotnost se rovná druhé mocnině rychlosti světla). Z tohoto důvodu se pak hodnota E stává v poměru obrovskou.

Purcell z toho následně vyvozuje, že pokud by se tento typ sluneční fúze použil v jeho hypotetické vesmírné cestě, tak jeho hvězdná loď by vyžadovala neuvěřitelných 16,000 milionů tun vodíku.

Je zřejmé, že pro takovou cestu dvanácti světelných let, by tato kosmická loď měla přibližnou hmotnost sto tun.

Je logické, že každý start ať už ze Země nebo z druhé planety a poté každé přistávání by znamenalo, že všechny tyto manévry by vyžadovaly obrovskou spotřebou mnoha tisíc milionů tun paliva. Jaká raketa by byla schopna transportu takového množství paliva?

Přesto tu stále máme možnost, jak získat energii i jiným způsobem, a to inteligentním spojením hmoty s antihmotou. Je již zcela prokázáno, že pokud tyto rozdílné látky přijdou do přímého kontaktu, tak se navzájem zničí, čímž se uvolní energie ve formě gama záření/paprsků.

Opravdu, v jménu pravdy musíme uznat, že se jedná o unikátní, zřetelný proces, při kterém se hmota, stejně jako antihmota, dokáže přeměnit na energii.

Je zřejmé, že pověstné gama paprsky najdeme v krátkých vlnách elektromagnetického spektra, a samozřejmě že stejným způsobem se dá pohánět i kosmická loď, která pak vypadá jakoby byla poháněna prostřednictvím tlaku světla.

Ke každé atomové částici odpovídá atomová antičástice.

Je snadné pochopit, že antičástice je obrazem, nebo odrazem svého originálu. Je zřejmé, že v případě, že tato originální částice je záporně nabitá jako například elektron, pak bezpochyby z druhé částice se stane pozitivní.

Zdá se, že i když problém výroby energie na pohon kosmické lodi v Purcellovej hypotetické vesmírné cestě byl vyřešen, tato teorie se nedá prokázat.

Je zřejmé, že pro takovou plavbu by pak bylo nezbytně nutné 406,400 tun paliva, které by muselo být rovnoměrně rozděleno mezi hmotou a antihmotou. Mohla by 100-tunová loď přepravit takové množství paliva?

Musíme opakovat, a to je důležité si uvědomit, že mluvíme o hypotetické cestě vzdálené pouze dvanácti světelných let daleko. Nicméně, pokud by měla tato hypotetická loď absolvovat cestu, která by byla 50 nebo 100 světelných let daleko, pak co by se proboha stalo s tímto problémem paliva?

Ve své podstatě se jedná o problém bez řešení. Pokud chceme skutečně dobýt prostor, pak celou tuto záležitost budeme muset vzít z jiného konce.

Co potřebujeme, je skutečná vědecká revoluce. Je naléhavě nutné zjistit, jak využít solární energii.

To je důvod, proč Marconi správně uvedl, "Kde jde sluneční paprsek, tam může jít i člověk."

Solární energie a čtvrtá dimenze budou dva pilíře budoucího lidstva.

Čtvrtou dimenzi je třeba doložit příklady, a to je možné pouze podrobnou studii o atomu.

Z tohoto důvodu, když se nám podaří nastínit čtvrtou souřadnici, pak se bude dát do detailu vypracovat nový typ čtyřdimenzionální geometrie. A tedy je snadné pochopit, že na takovém základě lze pak vybudovat revoluční čtyřdimenzionální fyziku.

Vskutku, současná fyzika je regresivní, retardovaná a zpátečnická. Pro podmanění si vesmíru je nám úplně na nic, protože je zastaralá a improvizovaná.

Když budeme rozumět revoluční čtyřdimenzionální fyzice, pak budeme schopni vyrábět kosmické lodě, které budou schopny okamžitě překonat bariéru rychlosti světla. Takové kosmické lodě pak mohou cestovat časem rychlostí milionkrát vyšší než je rychlost světla.

S pohonem solární energie, by pro tyto typy lodí již nebylo nutné přepravovat žádné pohonné hmoty, a tak by se mohli po celém nekonečném prostoru pohybovat zcela volně.

Trojrozměrný svět není "alfou a omegou" všeho. Trojrozměrný svět není vlastně ničím jiným než jedním z listů ze stromu života. Pojďme tedy vážně přemýšlet nad čtvrtou dimenzí a udělejme zásadní převrat ve vědě.

Hypersonickými letadly se nám již podařilo překročit hranici zvuku, ale překročit hranici rychlosti světla je zatím v nedohlednu.

Vyňato z knihy Kosmické učení lámu (1970) napsané Samaelom Aun Weorom