Sebepoznání

Budeme trochu mluvit o duchovním neklidu. První věc, kterou potřebujeme, je hluboké, tvořivé pochopení, protože toto je základem pro poznání sebe samého.

Odkud jsme přišli? Kam jdeme? Co je cílem existence? Proč žijeme? Pro jaký účel žijeme?

Při vchodu do chrámu v Delfách, existoval nápis, který zněl, "Homo Nosce Te Ipsum," co znamená: "Člověče, poznej sám sebe a budeš znát vesmír a jeho bohy." Poznat sám sebe je nejhlavnější věc.

Všichni si myslí, že se znají, i když ve skutečnosti to tak není. Proto je nutné, abychom dosáhli plného poznání sebe samého. Toto můžeme dokázat s nepřetržitým sebepozorováním. Musíme se vidět, jací skutečně jsme.

Bohužel, lidé ochotně připustí, že mají fyzické tělo, ale aby pochopili, že mají svou vlastní psychologii, to je pro ně velmi těžké. Připustí, že mají fyzické tělo, protože ho vidí, ale připustit svou vlastní psychologii, to je trochu jiné. Očividně je to kvůli tomu, že nejsou schopni vidět vlastní psychiku, pro ně je to něco nejasné, čemu nedokážu rozumět.

Když se člověk začne pozorovat, je to neklamný signál, že má v úmyslu chtít se změnit. Je to znakem, že se začíná od ostatních lišit.

Právě v souvislosti s lidmi, v různých životních událostech, např.: doma, ve škole, na venkově, na ulici, atd., můžeme získat potřebný psychologický materiál pro probuzení vědomí. Naše skryté defekty se spontánně vynoří, a pokud jsme ostražití a ve střehu, stejně jako stráž v době války, pak je budeme moci vidět.

Objeven defekt musí být zcela pochopen ve všech úrovních mysli. Například, řekněme, že jsme se nacházeli v scéně hněvu, v takovém případě budeme muset pochopit vše, co se stalo. Dejme tomu, že jsme měli malý spor, například v obchodě, kde jsme o něco požádali, a asistent nám přinesl něco jiného. Pak jsme mírně podrážděným způsobem reagovali, a řekli: "Pane, ptal jsem si jednu věc, a vy jste mi přinesl něco jiného. Neuvědomujete si, že spěchám? Nemůžu ztrácet čas!" Proběhne tam malá hádka, drobná nespokojenost, a je zřejmé, že musíme pochopit, co se tam stalo.

Když přijedeme domů, tak se okamžitě musíme soustředit na to, co se stalo, a pokud se podíváme hlouběji na motivy, které byly za tím, že proč jsme reagovali takovým způsobem a nadávali asistentovi, tak objevíme svou namyšlenost. Což znamená, že věříme, že jsme velmi důležitý. Očividně, že také v sobě můžeme najít domýšlivost, pýchu, podrážděnost, netrpělivost atd. Ve skutečnosti zde máme několik defektů. Netrpělivost, domýšlivost, namyšlenost, která pochází z pýchy, co znamená, že se vidíme jako velmi významný nebo důležitý. Tak, teď můžeme vidět důvody, proč jsme pohrdali asistentem, který nás obsluhoval. Všechny tyto defekty nás přinutily reagovat neharmonický způsobem. Takže teď jsme objevili určité psychické "já," na kterých musíme pracovat skrze pochopení.

Hluboce musíme studovat psychické "já" domýšlivosti. Budeme ho muset úplně pochopit. Budeme ho muset analyzovat.

Budeme muset hluboce pochopit psychické "já" namyšlenosti, pýchy a netrpělivosti. Tyto musí být analyzovány, studovány a pochopeny odděleně.

Musíme se smířit s tím, že za každou zdánlivě bezvýznamnou událostí, se skrývá skupina psychických "já". Každé "já" musíme studovat odděleně, protože naše Esence je potlačena v každém jednom z nich.

A proto "já," musí být rozdrceny, vyhlazeny a zredukovány na kosmický prach.

Abychom je mohli rozdrtit, tak především ty defekty, na kterých pracujeme, musíme pochopit, a pak se budeme muset soustředit na dosažení naší Božské Matky Kundaliní, modlit se a úpěnlivě Jí prosit, aby naše defekty zredukovala na prach.

Začněme s hněvem. Po jeho pochopení, prosíme svou Božskou Matku, aby ho odstranila. Později se podíváme na "já" netrpělivosti, a znovu po jeho pochopení úpěnlivě prosíme svou Božskou Matku, aby tento defekt odstranila. Pak se podíváme a pochopíme své "já" namyšlenosti a sebe se zeptáme, "Proč se cítíme takoví důležití, když nejsme ničím jiným než ubohými červy na zemi?" a pak si řekneme, "Na čem je založena moje namyšlenost?"

Skutečně, pokud se podíváme pozorně, tak budeme vidět, že pro naši namyšlenost neexistuje žádný důvod, protože jsme ničím (nic neznamenáme). Každý z nás je jen odporným, pozemským červem. Co jsme/znamenáme před nekonečnem? Před galaxií, ve které žijeme? Před všemi těmi světy, které obývají náš nekonečný vesmír? Proč se cítíme takoví namyšlení?

Takže analýzou každého jednoho svého defektu nebo "já," je zcela pochopíme.

Každý defekt, na kterém pracujeme, musí být odstraněn s pomocí naší Božské Matky Kundaliní.

V externí scéně může několik "já" nad námi převzít kontrolu. 

Podívejme se na další příklad, třeba ze žárlivosti. V žárlivé scéně je nesporné, že se objeví několik dalších "já." Pokud muž najde svou ženu, jak si v těsné blízkosti povídá s jiným mužem a má pocit, že se až příliš sbližují, jak se bude cítit? Bude žárlit a vytvoří nechtěnou scénu. V níž se například objeví, žárlivost, hněv, namyšlenost (cítíme se raněn). Aktivovaly se tam žárlivé "já" a také "já" hněvu.

Jakákoli událost nebo problém, jakákoli scéna ze života, nám může posloužit jako základ pro sebe-objevení. Při jakékoli události můžeme v sobě objevit hodně "já". Z tohoto důvodu musíme být neustále ve střehu a ostražití.

Existuje naléhavá potřeba být v neustálém stavu ostražitého vnímání a pronikavého uvědomování. Pokud nebudeme postupovat tímto způsobem, vědomí nebo Esence bude i nadále potlačována ve všech těchto psychických agregátů nebo defektů, které máme uvnitř, a proto nikdy nebudeme schopni probudit vědomí.

Musíme pochopit, že spíme. Kdyby byli lidé skutečně vědomi, tak by viděli, cítili a dotýkali se realit vyšších světů. Kdyby byli lidé vědomi, tak by si pamatovali své minulé životy, Země by viděli takovou, jaká je ve skutečnosti, protože v tuto chvíli ji vůbec nevidíme tak, jaká je ve skutečnosti.

Lidé z Lemurie vídávali svět takový, jaký opravdu je. Oni věděli, že tento svět má devět dimenzí. Řekněme, že sedm základních. Oni tento svět vídávali v jeho multidimenzionální podobě. V ohni, dokázali vnímat salamandry nebo bytosti ohně, ve vodě dokázali vidět vodní víly nebo vodní tvory, ve vzduchu vnímali Sylfidy (vzdušné víly) a v elementu Země vnímali Gnómy (trpaslíky). Když své oči pozvedly k nekonečnu, tak vnímali jiné planetární lidstva.

Planety vesmíru viděli odlišným způsobem, protože viděli auru planety, plus její planetárního džina (anděla).

No bohužel, když všechny ty "já" nebo psychické agregáty, které tvoří "mne" nebo ego, potlačili lidskou esenci, tehdy vědomí usnulo. V době Lemurie každá osoba viděla alespoň polovinu Holtapamnas, což odpovídá pět a půl milionem tónů barev.

Když se v našem nitru potlačilo vědomí, smysl skutečného vnímání se degeneroval. Během Atlantidy dokázali vnímat jen třetinu barev, a teď my vnímáme jen sedm barev slunečního spektra plus pár tónů.

Lidé z Lemurie byli tak odlišní. Pro ně měli hory velkou duchovní hodnotu. Pro ně byly řeky těla Bohů. Celá zem byla vnímána jako velký živý organismus. Byl to jiný typ lidí.

Nyní se lidstvo bohužel příšerně zdegenerovalo. Nyní je člověk ve stavu senility. Pokud se nebudeme zajímat o objevování sebe samých, abychom se lépe poznali, tak budeme pokračovat se spícím vědomím, potlačeném ve všech těchto "já," které v sobě nosíme.

Psychologové jsou obvykle přesvědčeni, že máme pouze jedno "já." V Gnózi si myslíme něco jiného. V Gnózi víme, že hněv je "já," chamtivost je další "já," chtíč, pýcha a obžerství jsou dalšími "já", atd.

Vergilius, básník z Mantovy a autor Aeneidy, řekl,

Ne, ani pokud bych měl sto úst, sto jazyků, a hrdla z mosazi, inspirovaný železnými plícemi, ani z poloviny bych nemohl popsat své hrůzné zločiny, a ani polovina trestů nestihla tyto zločiny. - Vergilius, Aeneida, šestá kniha

Tolik jich je! Kde je objevíme? Sebe-objevení lze pouze v praktickém každodenním životě.

Jakákoliv scéna nebo dění na ulici je dostatečné, abychom viděli kolik "já" vstupuje do činnosti. Když jakékoli "já" vstoupí do činnosti, tak je nutné jej pochopit a odstranit. Pouze tímto způsobem je možné osvobodit Esenci a dosažení probuzení vědomí.

Nejdůležitější věc, kterou musíme udělat, je dosažení probuzeného stavu, protože když budeme pokračovat tak, jací jsme teď, SPÍCI, tak nemůžeme nic vědět o tajemstvích života a smrti, a skutečné realitě. Je pro nás nezbytné, abychom probudili vědomí. Vědomí můžeme probudit, pouze pokud opravdu chceme, ale je nemožné se probudit, pokud Esence, kterou v sobě nosíme, je i nadále potlačena ve všech našich psychických "já."

V současné době žijeme ve velmi složitém mechanismu. Život se stal sto procentně mechanickým. Zákon Opakování je hrozný. Vše se neustále opakuje. Tímto způsobem můžeme život porovnat ke kolu, které se neustále točí. Věci, které se dějí pravidelně, se dějí znovu a znovu. Opravdu, u většiny lidí nikdy neexistuje konečné řešení problémů, které mají v životě. Každý má problémy, a v současném stavu reality nikdy neexistuje konečné řešení.

Pokud by v životě existovalo konečné řešení problémů, to by znamenalo, že život by nebyl životem, ale namísto toho smrtí, a proto konečné řešení není známo. Při otáčení kola života se neustále dějí stejné věci více či méně podobným způsobem, ale nikdy nedosáhneme konečného řešení. Je nemožné zastavit opakování událostí.

Proto jediné, co potřebujeme vědět je, jak reagovat na různé okolnosti života. Pokud vždy reagujeme stejným způsobem, pokud jsme vždycky násilní, pokud jsme vždy chlípní, pokud jsme vždy chamtiví před různými událostmi života, které se v každé naší existenci znovu a znovu opakují, tak se nikdy nezměníme.

Události, které dnes prožíváte, jste již prožívali v minulé existenci. Pokud mě teď posloucháte, tak v minulé existenci jste mě také poslouchali. Možná to nebylo tady, v tomto domě nebo možná ani v tomto městě, ale jste mě poslouchali, a to nejen v poslední existenci, ale i v existenci před tím a tak dále. To znamená, že kolo života se stále točí a události mechanického života jsou vždy stejné. Životní události se nedají zastavit, a proto my musíme změnit svůj postoj k životním událostem.

Pokud se naučíme nereagovat na vliv přicházející z vnějšího světa a naučíme se být klidní a vyrovnaní, pak se stane to, že se vyhneme mechanickému výsledku/následku z mechanické reakce.

K tomu, abyste lépe porozuměli mým slovům, vám teď budu vyprávět událost, o níž jsem psal ve své knize, Záhada Zlatého Rozkvětu (The Mystery of Golden Blossom).

V té existenci jsem se jmenoval Juan Conrrado. Byl jsem Třetím Velkým Pánem provincie Granada ve starobylém Španělsku, a také jsem byl padlý Bódhisattva. Bylo to během stejného období jako Torquemada, notoricky známý inkvizitor. Po celé Evropě páchal strašné činy. Zaživa pálili lidi na hranici.

Přišel jsem za inkvizitorem Torquemadou, abych ho požádal o křesťanský trest pro určitého člověka. Během této doby žil jistý hrabě, který mě svými slovy neustále zesměšňoval. V té době jsem byl šermířem a chtěl jsem se vyhnout dalšímu duelu. Ne proto, že jsem se bál, ale protože jsem byl z tolika soubojů unavený.

Skoro časně ráno jsem přišel před dveře Paláce Inkvizice. Při palácových dveřích mě pozdravil modrý mnich a řekl mi: "Jaký zázrak vidět vás tu, Pán Markýz."

"Děkuji vám," řekl jsem, "přišel jsem sem požádat o slyšení Pána Inkvizitora, Monseigneur Tomas de Torquemada."

"To není možné," řekl, "Dnes je Monseigneur příliš zaneprázdněn. Ale přesto se budu snažit zorganizovat, aby vás vyslechl."

"Děkuji vám," řekl jsem.

Okamžitě ten modrý mnich zmizel a já jsem čekal, dokud se vrátí. Když se vrátil, řekl: "Slyšení bylo pro vás zařízené, Pán Markýz. Můžete jít dál." Vešel jsem dovnitř a prošel přes terasu a dvě velké haly, které byly obě v naprosté tmě. Pak jsem se konečně dostal do třetí haly. Tato hala byla osvětlena lampou, která byla na stole a za stolem seděl Tomas de Torquemada, Velký Inkvizitor, a surový tvor. Na hrudi měl zavěšený velký kříž a s rukama na prsou se jevil, že se nachází ve stavu svatosti.

Se vší zdvořilostí starodávných časů jsme se navzájem pozdravili. Pak řekl: "Prosím, posaďte se Pán Markýz a řekněte mi prosím vás, jaký je důvod vaší návštěvy."

Řekl jsem: "Přišel jsem sem vás požádat o křesťanský trest za chování určitého Hraběte. Neustále se mi vysmívá a já už nechci s nikým bojovat."

"Á, nebojte se o něj," odpověděl. "Na tohoto malého Hraběte máme mnoho stížností. Chystáme se ho zatknout a přivést ho sem do inkvizičního domu. Potom ho vezmeme do mučednické Věže a vložíme mu nohy do žhnoucího uhlíku, ať trpí. Také mu vytrháme nehty a roztavené olovo mu vlijeme na prsty. Budeme ho mučit a pak ho vezmeme na veřejné náměstí a upálíme na hranici."

"No," řekl jsem, "Opravdu jsem si nemyslel, že zajdeme až tak daleko. Já jsem vás chtěl požádat pouze o křesťanský trest." Samozřejmě jsem byl velmi zmatený, když jsem slyšel Torquemadu mluvit tímto způsobem s rukama na prsou v takové svaté poloze. To mě odpudilo. Nemohl jsem si pomoct, cítil jsem se zhnusen a apaticky jsem řekl: "Jste velmi zvrácený člověk. Jen jsem sem přišel, abych vás požádat o křesťanský trest. Nepřišel jsem vás požádat, abyste někdo zaživa upálili na hranici a nemilosrdně ho mučili." Pak jsem řekl mnoho dalších drsných slov a Torquemada svolal svou osobní stráž. Zazvonil zvonek a najednou se vřítili dovnitř ozbrojení muži.

Inkvizitor se postavil ze židle a řekl: "Chyťte ho."

"Moment pánové," řekl jsem, "Pamatujte na pravidla rytířství." V té době byly pravidla rytířství velmi respektovány po celém světě. "Dejte mi meč a s každým z vás budu bojovat."

Jeden z nich mi dal meč a pak udělal krok zpět a řekl: "Do střehu!" 
"Já jsem vždycky ve střehu," odpověděl jsem, a pak jsme se pustili do urputného souboje.

Tento džentlmen byl s mečem velmi dobrý, ale ani já jsem nebyl žádná krotká ovečka. Souboj byl velmi tvrdý, musel jsem dát do toho všechno, abych vítězně vedl, ale ostatní muži, kteří sledovali boj, si náhle uvědomili, že jejich kamarád směřoval rovnou do hrobu, a tak samozřejmě že všichni se na mě s útokem najednou vrhli.

Bránil jsem se, jak jsem jen mohl, skákáním přes stoly a používáním nábytku jako štítu. Snažil jsem se o zázraky, abych přežil, ale přišel okamžik, kdy se mi unavila pravá ruka a už jsem víc nedokázal naplno používat meč. Pak jsem řekl: "Vyhráli jste. Byli jste v přesile. To od vás, ale vůbec nebylo velmi džentlmenské. Pokud chcete můj meč, vezměte si ho."

Pak Inkvizitor nařídil, "Na hranici!" Nebylo pro ně velmi těžké mě zaživa upálit. Přivázali mě ke kůlu a zapálili suché dřevo, které bylo všude kolem, a během několika sekund jsem byl pohlcen plameny. Při sledování, jak moje fyzické tělo hoří v plamenech, jsem zažíval ohromnou bolest. Cítil jsem, jak se tato ohromná bolest mění na štěstí. Pak jsem pochopil, že daleko za hranicí bolesti se nachází štěstí.

Nezáleží na tom, jaká intenzivní je lidská bolest; vždy má konec. Vykročil jsem dopředu a zjistil, že mohu kráčet dál. Pomalu jsem odešel a to místo opustil. Právě jsem opustil tělo. Fyzického tělo zemřelo na hranici.

Kdyby se například dnes měla odehrát podobná událost, tak jsem si jistý, že bych nebyl upálen nebo popraven. Proč? Protože kdybych neměl žádné "já" hněvu nebo netrpělivosti, tak bych si toho inkvizitora s velkou trpělivostí vyslechl. Rozuměl bych v jakém je stavu. Byl bych tiše a nereagoval, což by mělo za následek, že nic by se nestalo. Je zřejmé, že z toho místa jsem měl odejít úplně klidný.

Takže tyto problémy jsou očividně vytvořeny egem. Kdybych při té události nereagoval proti "Svaté Radě" jak se v tu dobu nazývala, proti inkvizici, tak, jak jsem reagoval, tak bych nezemřel na hranici. Dal bych jim sbohem a odešel bez jakýchkoliv problémů.

Bylo by tam třeba vyřešit pouze jednu věc, a to, informovat hraběte, že bude zatčen, a že ho zaživa upálí na hranici. Mohla to být moje chyba, ale ne! Měl jsem mít chrabrost a informovat ho, i když by byl na mě naštvaný, a možná bych mu zachránil život. Možná, že by byl vděčný. Faktem je, že taková hloupá událost by se nikdy nestala, kdyby bylo rozdrcené ego. Bohužel ego jsem měl velmi vyvinuté, a toto jsou problémy, které ego vytváří.

Pokud člověk nemá ego, žádné takové problémy nevznikají. Stalo by se to, že při opakování se takových událostí, by nedošlo k takovým problémům. Skutečností je, že události a problémy se neustále opakují. Co musíme udělat, je změnit náš postoj k událostem. Pokud je náš postoj negativní, tak budeme vytvářet nepříjemné problémy.

Musíme změnit svůj vztah k existenci, ale toto nedokážeme udělat, pokud neodstraníme škodlivé elementy, které nosíme v psychice.

Podívejme se na některé psychické agregáty. Hněv, například. Kolik problémů tento agregát vytváří? A co chtíč a také žárlivost? Vezměte si, jací jsme kvůli žárlivosti nešťastní. Závist: kolik nepohodlných stavů vytváří. Různé okolnosti života se opakují s námi nebo bez nás, ale vždycky se opakují.

Důležité je, abychom změnili svůj postoj k těmto různým okolnostem života. Řekli jsme, že musíme hluboce poznat sami sebe. Pokud známe sami sebe, můžeme objevit své chyby. Pokud objevíme své chyby, můžeme je odstranit. Pokud je odstraníme, můžeme probudit vědomí, a pokud probudíme vědomí, tak budeme znát tajemství života a smrti. Zažili bychom Pravdu, to, co nepatří času.

Dokud budeme pokračovat s vědomím potlačeným v egech, je zřejmé, že se nikdy nedozvíme nic o tajemstvích života a smrti. Nikdy nezažijeme realitu, a místo toho budeme žít v nevědomosti. Proto je nezbytné, abychom si sami v sobě uvědomili citát Thálese z Milétu: "Homo Nosce Te Ipsum" "Člověče, poznej sám sebe a budeš znát vesmír a jeho bohy."

Všechny přírodní zákony jsou v nás, a pokud se nám je v sobě nepodaří objevit, tak mimo nás, je neobjevíme nikdy. Proto vesmír se nachází v našem nitru. Člověk je obsažen ve vesmíru a vesmír je obsažen v člověku. Pokud se nám nepodaří objevit vesmír v sobě, tak je zřejmé, že ho nikdy neobjevíme mimo nás.

V každém z nás jsou výjimečné možnosti, ale nejprve musíme začít žít citát "Homo Nosce Te Ipsum."

Falešná osobnost je například překážkou k nalezení pravého štěstí. Každý lidský tvor má falešnou osobnost tvořenou, domýšlivostí, marnivostí, pýchou, strachem, egoismem, hněvem, namyšleností, sebe-sentimentálností atd.

Falešná osobnost je opravdu problematická, protože je ovládána všemi druhy psychických "já." Kým máme falešnou osobnost, nemůžeme zažít pravé štěstí. Jak bychom ho mohli zažít? Pokud chceme být šťastní, a každý z nás má právo na štěstí, pak je třeba začít tím, že odstraníme svou falešnou osobnost, ale abychom mohli odstranit falešnou osobnost, tak je nutné odstranit všechny tyto "já," pak se všechno změní.

Pokud ve svém vědomí vytvoříme nepřetržité těžiště, pak se dostaví výjimečný stav štěstí, ale pokud i nadále existuje falešná osobnost, štěstí není možné. Všechny tyto věci musíme brát v úvahu, pokud jednoho dne skutečně chceme dosáhnout opravdového štěstí.

Nesporně, nejdůležitější věcí v praktickém životě, je právě vykrystalizovat v osobnosti člověka to, co se nazývá Duše. Tato nám dává veškerou moc, sílu, ctnosti a schopnosti Bytí. Pokud člověk odstraní například defekt nebo "já" hněvu, na jeho místě se vykrystalizuje ctnost klidu. Pokud člověk odstraní defekt egoismu, na jeho místě se vykrystalizují nádherné ctnosti altruismu. Pokud člověk odstraní defekt chtíče, na jeho místě se vykrystalizuje výjimečná ctnost cudnosti. Pokud člověk odstraní hlubokou podstatu nenávisti, na jejím místě se vykrystalizuje láska. Pokud člověk ze své osobnosti odstraní defekt žárlivosti, na jeho místě se vykrystalizuje radost ze štěstí druhého, a tak dále.

Proto musíme pochopit nutnost odstranění všech subjektivních myšlenek ze své psychiky, abychom ve své lidské osobě vykrystalizovaly to, co se nazývá Duše. To znamená, kosmické schopnosti, ctnosti atd.

Intelekt není všechno. Intelekt je užitečný pouze tehdy, když slouží duchu, ale ne všechno je intelekt. Nepochybně budeme muset protrpět velkou citovou krizi, pokud v sobě opravdu chceme vykrystalizovat duši. Pokud se voda nebude vařit na sto stupňů Celsia, tak se nevykrystalizuje to, co se má vykrystalizovat, neodstraní se to, co má být odstraněno.

Proto, pokud předtím neutrpíme velkou citovou krizi, tak v sobě nevykrystalizujeme to, co se nazývá Duše. Když se v nás duše úplně vykrystalizuje, naše fyzické tělo se rovněž přemění na Duši.

Ježíš, velký Kabír o tomto mluvil jasně:

Ve své trpělivosti, získáte (vlastníte) své duše.

Lidé nevlastní duši, duše vlastní je. Duše každého člověka trpí a nese s sebou nesmírnou zátěž (osobu). Mít duši je něco zcela jiného. Existují "já," které se velmi těžko odstraňují, hrozné defekty, "já," které souvisejí se Zákonem Karmy. Když dosáhneme tohoto bodu, tak se zdá, jako bychom nepostupovali, (i když ve skutečnosti opravdu postupujeme), ale s nekonečnou trpělivostí se nám nakonec podaří odstranit tyto "já."

Trpělivost a klid jsou mimořádnými schopnostmi nebo úžasnými ctnostmi, které jsou nezbytné, abychom postupovali vpřed po této cestě Radikální Transformace.

Ve své knize Tři Hory (The Three Mountains), se přesně zmiňuji o trpělivosti a klidu.

Jednoho dne jsem já a skupinka bratří v klášteře netrpělivě čekali na opata. Přešli hodiny, a opat a velekněz stále nedorazili. Mezi bratry byli někteří dost ctihodní Mistři, ale i oni velmi netrpělivě a zamyšleně chodili jsme a tam po hale.

Já jsem byl během tohoto všeho nevzrušený a klidný a trpělivě čekal. Velmi mě překvapil netrpělivý postoj mých bratrů. Nakonec po několika hodinách opat přišel, a zatímco se si s každým povídal, ukázal na mě a řekl: "Potřebujete dvě ctnosti, které má tento bratr. Prosím, řekni ostatním, jaké jsou tyto dvě ctnosti."

Pak jsem vstal a řekl: "Musíme být trpěliví a klidní."

Ostatní byli ohromeni. Pak mi Mistr přinesl pomeranč, který symbolizuje naději. Souhlasil se mnou a dovolil mi vstoupit na Druhou Horu, což je Hora Vzkříšení.

Ostatním bratrům nebyl schválen vstup. Později mě pak povolali do druhého kláštera podepsat nějaké papíry, a to jsem udělal. Když jsem tam byl, dostal jsem určité esoterické instrukce, a bylo mi dovoleno prohloubit studia na Druhé Hoře, ale ti ostatní společníci bohužel stále bojují o dosažení trpělivosti a klidu.

Doufám, že teď vidíte, jak důležité je být trpělivý a klidný. A proto, když pracujeme na odstranění "já," které se nám nedaří odstranit, (kvůli jeho náročnosti, mohlo by to být "já," které je spojeno s naší karmou), tak jediná věc, kterou můžeme udělat, je znásobit trpělivost a klid dokud nezvítězíme.

Mnozí lidé jsou netrpěliví a některé "já" chtějí odstranit okamžitě, hned, bez zaplacení potřebné ceny, a to je absurdní. V práci na sobě je třeba znásobit trpělivost a klid do nekonečna. Ten, kdo nemá trpělivost, kdo neví, jak být klidný, na esoterické cestě neuspěje.

Pozorujte se v praktickém životě. Jste trpěliví? Pozorujte se. Víte, jak zůstat klidní přesně v tuto chvíli? Pokud nemáte tyto dvě ctnosti, budete muset pracovat na jejich dosažení. Jak? Tím, že odstraníte psychické "já" netrpělivosti a nedostatku klidu.

Hněv, "já" hněvu nedovoluje klid. Koneckonců, co v této práci hledáme? Chtít se změnit! Ale změnit se úplně! Protože takoví, jací jsme dnes, pouze neustále trpíme a přinášíme si hořkost.

Kdokoliv nám dokáže ublížit jen tím, že se nás v srdci dotkne na zranitelném místě. Pokud nám někdo řekne drsné slovo, tak trpíme. Pokud nás někdo poplácá po rameni a řekne nám sladká slova, tak se radujeme. Jsme takoví slabí! Nemáme kontrolu nad vlastními psychologickými procesy. Kdokoliv dokáže kontrolovat naši psychiku. Chcete vidět člověka, který je naštvaný? Řeknete mu pár drsných slov a bude naštvaný, a pokud jej chcete vidět šťastného, poplácejte ho po rameni a řekněte mu pár sladkých slov a okamžitě bude šťastný. Je to tak jednoduché.

Kdokoliv se může hrát s psychikou druhého člověka! Jaké slabomyslné jsou lidské tvory.

Abychom dosáhli změnu, musíme odstranit všechny své slabiny. Dokonce se musíme zbavit i své vlastní osobní identity. To znamená, že změna musí být radikální a úplná. Naše osobní identita, například: "Já jsem ten a ten," musí být odstraněna, a pak jednoho dne zjistíme, že nemáme žádnou osobní identitu. Pokud se skutečně chceme stát jinými, pak je zřejmé, že se musíme zbavit osobní identity. Musíme se přeměnit na zcela odlišné bytosti, šťastné bytosti. Máme právo na štěstí.

Pokud se nebudeme snažit, jak se můžeme změnit? Nejdůležitější je, abychom se neztotožňovali s vnějšími okolnostmi. Život je jako film, který má ve skutečnosti začátek i konec. Různé scény neustále procházejí obrazovkou mysli. Nejzávažnější chyby děláme, když se s těmito scénami ztotožňujeme. Proč? Jednoduše proto, že pominou. Jsou to jen scény skvělého filmu a na konci se vždy pominou.

Naštěstí, v životě jsem přijal jako motto, neztotožňovat se s různými okolnostmi života. Právě mi přicházejí na mysl vzpomínky z dětství, kdy se moji pozemští rodiče rozvedli a moji sourozenci velmi trpěli.

Otec nám zakázal navštěvovat naši pozemskou matku. Avšak my jsme nebyli tak nevděční, abychom na ni zapomněli. Vždycky jsem z domu utíkal spolu s mladším bratrem, který mě vždycky následoval. Chodívali jsme na krátké návštěvy a pak jsme se vraceli zpátky domů. Můj malý bratr velmi trpěl, protože když jsme se vraceli, říkával: "Když se vrátíme domů, dostaneme od Otce výprask."

Já jsem mu říkal: "Proč pláčeš? Jenom si pamatuj, že všechno pomine." Když jsme se vrátili domů, jak se dalo očekávat, otec nás již čekal, byl velmi rozzlobený, a vyšlehat nás. Pak jsme šli do pokoje spát, a když jsme ležely v posteli, tak jsem bratrovi řekl: "Vidíš, už to pominulo, protože všechno pomine… všechno…” Jednoho dne mě otec slyšel, jak jsem bratrovi řekl, že "všechno pomine… všechno," a samozřejmě můj otec, který býval velmi hněvivý vzal hrozný bič, přišel do našeho pokoje a řekl: "Tak tedy, všechno pomine, co!" a pak nám znovu dal na zadek.

Otec se poté, jak nám dal výprask, cítil klidný a spokojený. Když jsem viděl, že odešel, otočil jsem se k bratrovi a zašeptal, "Vidíš, dokonce i toto už pominulo."

S takovými zážitky jsem se nikdy neztotožňoval. Toto mi sloužilo jako motto během celého života, "neztotožňovat se s externími okolnostmi, událostmi nebo problémy života, protože vím, že takové věci pominou."

Člověk si dělá starosti, protože má velký problém, a nevidí způsob, jak jej vyřešit. Později ten problém pomine a pak se objeví nová, naprosto odlišná scéna, takže pak, proč si dělat starosti? Mělo se to stát, tak proč si dělat starosti?

Člověk při ztotožňování se s různými událostmi života, dělá hodně chyb. Pokud se ztotožníte se skleničkou, kterou nám nabízí opilý kamarád, tak skončíme opilý. Pokud se ztotožníte s osobou opačného pohlaví, pak skončíme smilněním. Pokud se ztotožníte se slovy člověka, který nás uráží, pak dopadneme, že ho urazíme zpět.

Myslíte si, že je správně ztotožnit se s plačícími, sentimentálními scénami, kde všichni hořce pláčou? Nakonec skončíme s pláčem také. Myslíte si, že je správně, že kdokoliv nás dokáže rozplakat?

Co vám říkám, je velmi důležité, pokud se chcete opravdu poznat. Je to nezbytné, protože pokud se ztotožníte se scénou, to znamená, že jste se zapomněli. A tedy jste zapomněli na práci, kterou právě děláte, a v takovém případě hloupě ztrácíte čas. Lidé se zapomínají, zapomínají na své hluboké, vnitřní Bytí, a proto se identifikují s vnějšími okolnostmi.

Lidé spí, protože se ztotožňují s různými okolnostmi, které je obklopují, a každý má svou vlastní Psychologickou Píseň. Více se o tomto zmiňuji ve své knize Revoluční Psychologie (Revolutionary Psychology)

Například, potkáme někoho, kdo říká: "V životě jsem udělal toto a tamto, byl jsem bohatý muž, měl jsem peníze, ale ukradli mi je. Byl jsem podveden a ten, kdo mě podvedl, byl 'ten a ten.'" Toto je jeho Psychologická Píseň. Poté, roky později ho člověk najde, jak znovu zpívá stejnou píseň. Je to jeho Psychologická Píseň. Po zbytek svého života bude s touto událostí ztotožněn. Jak máme za takových okolností zlikvidovat ego? Jakým způsobem? Protože, co děláme je to, že namísto zlikvidování "já," je posilujeme.

Pokud se ztotožníme s rvačkou, skončíme, že budeme rozdávat údery. Přichází mi na mysl případ boxera, který v USA obhajoval titul. Nakonec všichni diváci skončili, že se rvali mezi sebou. Bylo to šílené, na konci byli všichni boxeři. Pozorujte sami v sobě, co je identifikace. Viděl jsem například dámu, která sledovala film, kde všichni herci plakali. Bylo mi jasné, že to hráli, ale tato dáma, která sledovala ten film, skončila tak, že plakala také, a velmi hystericky.

Zde můžete vidět, co je identifikace. Tato ubohá dáma se ztotožnila s filmem. Sžírala se s pocitem, jako by ona byla tou hrdinkou. Vytvořila nové psychické "já" a toto nové "já" jí ukradlo část vědomí. A tak, pokud tato osoba spala, nyní spí ještě více. Proč? Kvůli identifikaci! To je jasné.

S ničím se nikdy nesmíme ztotožňovat, zda jsou to okolnosti nebo nepříjemné události, protože všechno pomine. Člověk musí těžit z okolností, aby se mohl studovat, pozorovat se:

"Cítíte vztek?" "Cítíte žárlivost?" "Cítíte nenávist?" "Co cítíte v tomto okamžiku?"

Toto je způsob, jak studovat psychické "já," vědět, jak se neztotožňovat a profitovat z jakékoli události.

Nezapomeňte, že nejhorší neštěstí, nám nabízejí nejlepší příležitosti pro sebe-objevení. Když se ztotožňujeme s nepříjemnými okolnostmi, tak se dopouštíme chyb a komplikujeme si život.

Každý je plný problémů, protože se ztotožňuje s událostmi, v nichž žije. Pokud se s ničím nebudeme ztotožňovat a pamatovat si, že "všechno pomine… všechno…” “Tato scéna také pomine," a když se s ní neztotožníme, tak si nezkomplikujeme život.

Lidé jsou rádi, když si mohou dělat věci v životě složitějšími. Jestliže bylo někomu tvrdým slovem ublíženo, tak násilně reaguje, a tímto se vše ještě více zkomplikuje.

Využijme nepříjemné okolnosti života pro sebe-objevování. Tímto způsobem se dozvíme, jaký máme v sobě typ psychických defektů.

Dívejme se na život jako na psychologickou tělocvičnu, abychom mohli objevit sami sebe.

- Přednáška Sebepoznání od Samaela Aun Weora
- Přeloženo z anglického originálu: The Knowledge of Oneself