Tvořivé pochopení
Bytí a vědění musí být v rovnováze, aby mohlo dojít k náhlému záblesku pochopení v naší duši.
Pokud je vědění větší než Bytí, tak to vede k intelektuálnímu zmatení.
Pokud je Bytí větší než vědění, tak to může vést k vážným případům hlupáctví. Z člověka se stane stupidní svatý.
Je vhodné se pozorovat v každodenním životě, abychom objevili, co v nás je.
Každodenní život je psychologická škola, ve které můžeme objevit naše psychické defekty.
Pokud jsme pozorní, ve stavu ostražitého vnímání, tak si můžeme plně ověřit, že skryté defekty spontánně vyskakují jak čertíci.
Je zřejmé, že musíme pracovat na objeveném defektu vědomě, a to za účelem jeho oddělení z naší psychiky.
Ze všeho nejdůležitější je ale neztotožnit se s žádným defektem, pokud ho skutečně chceme odstranit.
Představte si, že stojíte na prkně, které chcete opřít o zeď. Je nemožné opřít prkno o zeď, pokud na něm pořád stojíte.
Stejně tak se nesmíme ztotožnit s žádným psychickým agregátem, pokud ho skutečně chceme oddělit z naší duše.
Když se člověk s tím „já“ ztotožní, tak ho nezničí, ale naopak posílí.
Např. dejme tomu, že ego chtíče se zmocní intelektuálního centra a začne na plátno naší mysli promítat vášnivé sexuální scény. Je nesporné, že ztotožnění se s těmito obrazy ego chtíče posiluje.
Nicméně pokud se člověk s obrazy neztotožní, ale naopak je oddělí ze své psychiky a považuje je za otravné démony, tak je zřejmé, že u takového člověka jsou dobré předpoklady pro tvořivé pochopení.
Potom si může dovolit posoudit daný psychický defekt a plně si ho uvědomit.
Problém je ale v tom, že lidé se obvykle s defektem ztotožní, a to je vskutku politováníhodné.
Kdyby lidé znali nauku o mnoha „já“, kdyby rozuměli, že ani jejich vlastní životy jim nepatří, tak by se takové chyby nedopustili.
Zlostné scény, výjevy žárlivosti, atd. jsou v každodenním životě velmi užitečné, když se neustále sebepozorujeme.
Tak si můžeme snadno ověřit, že ani naše myšlenky, ani naše touhy, a ani naše jednání nám nepatří.
Je nesporné, že mnoho „já“ je jako posel špatných zpráv. Vkládá nám myšlenky do mysli, city do srdce a jednání všeho druhu do našeho motorického centra.
Je žalostné, že nejsme páni sami sebe a různé psychické bytosti si s námi dělají, co chtějí.
Naneštěstí ani vzdáleně netušíme, co je s námi špatně a chováme se jako loutky ovládané neviditelnými nitkami.
Nejhorší ze všeho je, že namísto vzpoury proti takové tajné nadvládě činíme tyto tyrany silnější. Stávají se silnějšími pokaždé, když se s nimi ztotožníme.
Jakákoli pouliční scéna, rodinné drama, hloupá hádka mezi manžely je bezesporu způsobena tím, či oním „já“, a to bychom si měli vždy uvědomit.
Každodenní život je zrcadlo, ve kterém vidíme to, co doopravdy jsme.
Nejprve musíme pochopit, proč je tak důležité vidět sebe samé a proč je tak nezbytné se změnit. Pouze potom budeme skutečně chtít pozorovat svá „já“.
Ten, kdo je spokojený se svým životem – hlupák, lenoch nebo ten, kdo je lhostejný - nikdy nebude cítit potřebu vidět sám sebe. Příliš bude milovat sám sebe, než aby přehodnotil své chování a způsob života.
Komedie, dramata a tragédie každodenního života jsou způsobeny různými „já“. Tato „já“ musí být pochopena.
V žárlivé scéně plné vášně jsou zapletena ega chtíče, hněvu, pýchy, žárlivosti, atd. Později musíme prozkoumat každé ego zvlášť, abychom ho plně pochopili a mohli ho tak odstranit.
Pochopení nemá hranic. Proto je důležité pokaždé jít hlouběji. Pokud něco pochopíme dnes, tak zítra to pochopíme lépe.
Pokud se na věci díváme takto, tak je zřejmé, jak jsou různé životní situace užitečné. Mohou být použity jako zrcadlo, ve kterém objevíme naše defekty.
Tím ovšem nemyslíme, že každodenní komedie, dramata a tragédie jsou nádherné a dokonalé. Takovéto tvrzení by bylo směšné.
Nicméně ať už jsou ty situace jakkoli absurdní, tak jsou bezvadnou psychologickou školou.
Práce, která má za cíl odstranit různé elementy, které tvoří „já“, ego, je strašně obtížná.
Zločiny jsou skryté v krásných verších. V líbivé vůni chrámů číhají prohřešky.
Občas je zločin tak dobře zamaskován, že si ho lidé spletou se svatostí. Někdy je zločin tak krutý, že vypadá jako laskavost.
Zločin je občas oděn v soudcovském taláru, v hábitu mistra, v otrhaném oděvu žebráka, v saku obchodníka a dokonce v plášti Krista.
Pochopení je základ, ale tím práce na odstranění psychických defektů nekončí.
Je nezbytné a nevyhnutelné, abychom si byli vědomi každého našeho ega, abychom ho oddělili z naší duše. Ale to není vše, ještě něco chybí a o tom je následující kapitola.
Tato kapitola je z knihy „Velká vzpoura," napsaná Samaelem Aun Weorem