Psychologické „já“
Musíme prozkoumat sebe, to, co jsem, to, co myslí, cítí a jedná. Tak získáme velké znalosti.
Všude kolem jsou krásné teorie, které se nám líbí a které nás přitahují. Nicméně jsou nám k ničemu, pokud neznáme sami sebe.
Je jistě fascinující studovat astronomii nebo se bavit četbou vážné literatury.
Ovšem je ironické být vzdělaný a přitom nevědět nic sám o sobě, o svém „já“, o své lidské osobnosti.
Každý si může myslet, co chce. Subjektivní uvažování „zvířete s intelektem“ – mylně nazývaného lidskou bytostí – zvládne úplně cokoli. Dokáže z komára udělat velblouda stejně tak jako z velblouda udělat komára. Je mnoho intelektuálů, kteří si hrají s racionalismem, ale k čemu to je ve svém důsledku dobré?
Být učený neznamená být moudrý. Učených neználků je jako hub po dešti. Nejenže neví, ale oni dokonce ani neví, že neví.
Učení neználci jsou všichni ti, co si myslí, že znají všechno a přitom neznají ani sami sebe.
Klidně bychom mohli vymýšlet o psychologickém já spoustu krásných teorií, ale o to nám v této kapitole nejde.
Musíme se poznat přímo, takoví jací jsme, bez obalu a narovinu.
To je možné pouze tehdy, pokud se pozorujeme v každém okamžiku, v každé chvíli.
Nejde o to vidět se skrze představy, které o sobě máme, nebo skrze intelektuální spekulace o tom, jací jsme.
Jde o to se vidět přímo takoví, jací jsme. Jedině tak o sobě získáme skutečné znalosti.
Ačkoli se to zdá neuvěřitelné, tak o sobě máme mnoho iluzí.
To, co si myslíme, že máme, tak nemáme, a to, co si myslíme, že nemáme, tak máme.
Vytvořili jsme si o sobě falešné představy, a proto musíme provést inventuru a zjistit, čeho máme příliš a co nám naopak chybí.
Myslíme si, že máme některé dobré vlastnosti, které ve skutečnosti nemáme. Ale stejně tak určitě máme ctnosti, o kterých ani nevíme.
Jsme ve spánku, v nevědomí, a to je velmi vážné. Bohužel si o sobě myslíme jen to nejlepší a nemáme ani páru o tom, že spíme.
Svatá písma neustále hovoří o tom, že je třeba se probudit, ale neposkytují systém, který by k probuzení vedl.
Ale nejhorší ze všeho je, že mnoho lidí, co čte Svatá písma, si ani neuvědomuje, že spí.
Každý si myslí, že se zná a nemá ani tušení o tom, že existuje nauka o mnoha „já“.
Ve skutečnosti je v každé osobě mnoho „já“. Já je vždy tvořeno mnoha jinými já.
Tím chceme říci, že uvnitř nás je mnoho „já“ a ne pouze jedno, jak předpokládají učení neználci.
Popírat, že uvnitř máme mnoho různých „já“, znamená klamat sám sebe. Vlastně je naprosto absurdní ignorovat vnitřní rozpory, které každý z nás má.
„Já si chci číst noviny“, řekne intelektuální já. „K čertu se čtením“, řekne pohybové já, „Já chci jet na kole“. „Zapomeň na to“, křičí třetí ego, „já chci jíst, jsem hladový!“.
Pokud bychom mohli sami sebe vidět psychologicky v zrcadle takoví, jací opravdu jsme, tak bychom se mohli přesvědčit o tom, že nejsem jeden, ale mnoho.
Lidská osobnost je pouze loutka ovládaná neviditelnými nitkami.
Ego, které přísahá věčnou lásku gnózi, je později nahrazeno jiným egem, které nemá s přísahou nic společného. Potom takový jedinec gnózi opustí.
„Já“, co přísahá věčnou lásku jedné ženě, je později nahrazeno jiným, které s přísahou nemá nic společného. Pak se takový muž zamiluje do jiné ženy a jeho přísaha spadne jako domeček z karet.
Zvíře s intelektem, mylně nazývané lidskou bytostí, je jako dům, ve kterém žije mnoho lidí.
Mnoho „já“ se nikdy nemůže na ničem shodnout, v domě vládne chaos. Každé ego se hádá s ostatními a bojují o nadvládu. Když se jednomu podaří ovládnout hlavní centra organického stroje (člověka), tak se cítí jedinečně, jako král. Ale nakonec je stejně svrhnut.
Když se na věci díváme z tohoto úhlu, tak dospějeme k logickému závěru, že „savec s intelektem“ nemá skutečný smysl pro zodpovědnost.
To, co stroj říká nebo dělá, záleží výlučně na tom, které ego ho momentálně kontroluje.
Je psáno, že Ježíš z Nazaretu vyhnal sedm démonů, sedm „já“, z těla Máří Magdalény. Toto představuje sedm hlavních hříchů.
Je zřejmé, že každý z těchto sedmi démonů je vůdcem legie. A proto můžeme dozpět k přirozenému závěru, že vnitřní Kristus byl schopen vypudit tisíce různých já z těla Máří Magdaleny.
Pokud o tomto budeme uvažovat, tak si jednoduše dovodíme, že jediná hodnotná část v nás je Esence, která je ovšem bohužel uvězněna všemi těmi různými „já“.
Naneštěstí je esence vždy omezená ve své činnosti právě kvůli svému uvěznění.
Je nesporné, že esence neboli vědomí v nás hluboce spí.
Tato kapitola je z knihy „Velká vzpoura," napsaná Samaelem Aun Weorem