Představa a skutečnost
Kdo nebo co může zaručit, že se představa a skutečnost shodují?
Představa je jedna věc a skutečnost je věc druhá.
Máme tendenci přeceňovat své vlastní představy. Je téměř nemožné, aby skutečnost zcela odpovídala představě. Nicméně mysl, hypnotizovaná svými vlastními představami, si vždy myslí, že představa a skutečnost je to samé.
Jakýkoli psychologický proces, bezvadně logicky postavený, má svého protivníka, který byl vytvořen stejnou nebo vyšší logikou. A pak co?
Vezměme si např. dvě velmi ukázněné mysli omezené svými vlastními představami, jak se hádají. Přou se, diskutují o tomto či jiném faktu. Každá věří tomu, že její představa je správná, zatímco ta druhá je chybná. Která z nich je správná? Upřímně řečeno, kdo nám může zaručit, že nejsou obě chybné? Která představa se shoduje s realitou?
Mysl má nepochybně svůj vlastní svět. V každém z nás žije neústupný dogmatik, který nás nutí věřit, že se představa rovná skutečnosti.
Nikdy nemůže nikdo zaručit, že se představa bude shodovat se skutečností, a to i když je podepřena propracovaným odůvodněním.
Ti, kteří spoléhají na procesy intelektu, mají vždy tendenci přizpůsobit skutečnost svým vymyšleným představám.
Být otevřený novým věcem je velmi těžké pro lidi s tradičním myšlením. Je neštěstí, že lidé chtějí své myšlenky, předsudky, názory a teorie objevit ve všech přírodních jevech. Nikdo neumí být otevřený, vidět to nové s jasnou a spontánní myslí.
Ať jevy samy mluví k mudrcům – tak je to logické. Jenomže mudrcové dnešní doby neví, jak pozorovat jevy. Chtějí v nich pouze vidět potvrzení svých teorií.
Ačkoli se to zdá neuvěřitelné, vědci moderní doby nevědí nic o přírodních jevech.
Pokud pouze vidíme naše vlastní představy v přírodním jevu, tak je jisté, že nevidíme jev sám o sobě, ale pouze naší vlastní představu.
Nicméně pošetilí vědci, očarováni svých fascinujícím intelektem, hloupě věří, že všechny jejich představy se zcela shodují s tím, či oním pozorovaným jevem, i když skutečnost je jiná.
Je jasné, že všichni ti, kdo žijí ve světě svých teorií, odmítnou tato tvrzení. Je nepochybné, že dogmatický intelekt nikdy připustí, že bezvadně vypracovaná představa se neshoduje se skutečností.
Hned jakmile mysl přijme vjem skrze smysly, tak ho okamžitě označí nějakým vědeckým výrazem. To slouží jako záplata pro svou vlastní nevědomost.
Mysl neumí být otevřená novému. Nicméně umí vymýšlet velmi složitou terminologii, kterou se pak snaží vysvětlit to, co neví. Mysl klame sama sebe.
Když budeme mluvit ve stylu Sokrata, tak řekneme, že nejenže mysl neví, ale co je horší - ona neví, že neví.
Mysl moderního člověka je velmi povrchní. Jsme mistři ve vynalézání složitých termínů, abychom zastřeli naši vlastní nevědomost.
Existují dva druhy vědy. Ta první není nic víc než soubor zaujatých teorií, kterých je všude dost. Ta druhá je potom objektivní věda Bytí. Je to čistá věda velkých osvícenců.
Je nepochybné, že nemůžeme proniknout na jeviště vesmírné vědy, pokud nejprve psychologicky nezemřeme.
Musíme odstranit všechny ty nepříjemné elementy, které nosíme v sobě a které tvoří naše „já“.
Dokud bude „já“ – naše zaujaté představy a teorie – věznit nejvyšší vědomí Bytí, tak je absolutně nemožné přímo pochopit tvrdou skutečnost přírodních jevů v nás.
Anděl smrti má v pravé ruce klíč k laboratoři přírody. Ze zrození se toho moc naučit nedá, ale ze smrti se můžeme naučit všechno.
Neposkvrněný chrám čisté vědy se nachází v hlubinách temné hrobky.
Pokud semeno nezemře, tak rostlina nevyroste. Pouze díky smrti se zrodí něco nového.
Když ego zemře, tak se vědomí probudí a vidí skutečnost všech přírodních jevů.
Vědomí ví to, co přímo samo prožije, nepokřivenou realitu života mimo tělo, city a mysl.
Tato kapitola je z knihy „Velká vzpoura," napsaná Samaelem Aun Weorem