Farizeus a výběrčí daní

Když takhle přemítáme o životě, tak stojí za to si uvědomit, na jakých základech vlastně stojíme, na čem lpíme.

Jeden lpí na svém postavení, druhý na svém majetku, třetí na své reputaci, čtvrtý na své minulosti, pátý na svém akademickém titulu, atd.

Nejpozoruhodnější na tom ovšem je, že všichni, ať už jsme chudí nebo bohatí, potřebujeme jeden druhého, dokonce i když jsme plni pýchy a ješitnosti.

Pojďme se chvíli zamyslet nad tím, o co všechno můžeme přijít. Jaký by byl náš osud, kdyby propukla krvavá revoluce? Co by zbylo ze základů, na kterých stojíme?

Běda nám! Myslíme si, že jsme velmi silní a přitom jsme strašlivě slabí!

To „já“, které se cítí být základnou, na které stojíme, musí být rozpuštěno, pokud si skutečně přejeme dosáhnout vnitřního míru.

„Já“ podceňuje ostatní lidi, myslí si, že je mistrem světa, nejdokonalejší ze všech, nejbohatší, nejchytřejší, nejzkušenější, atd.

Je vhodné si připomenout Ježíšovo podobenství o dvou mužích, kteří šli do chrámu na modlitbu. Toto podobenství vyprávěl pro ty, kteří si byli sebejistí svou dokonalostí a pohrdali ostatními.

Ježíš Kristus řekl:

„Dva lidé se šli do chrámu modlit; jeden byl farizeus a druhý výběrčí daní.
Farizeus se postavil a takto se sám pro sebe modlil: ‚Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vydřiduchové, nespravedliví, cizoložníci, třeba jako tenhle výběrčí daní. Postím se dvakrát do týdne, desátky dávám ze všech svých příjmů…‘Výběrčí daní zůstal úplně vzadu. Neodvažoval se ani vzhlédnout k nebi, ale bil se do prsou: ‚Bože, smiluj se nad hříšníkem, jako jsem já!‘ Říkám vám, že tento muž, nikoli tamten, odešel domů ospravedlněn. Každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ (Lukáš 18:10-14)

Je nemožné si uvědomit vlastní nicotu a nebohost, ve které se nacházíme, pokud si myslíme, že jsme něco „více“ než ostatní. Například: Jsem spravedlivější než tenhle, moudřejší než tamten, ctnostnější než onen, bohatší, zkušenější, cudnější, zodpovědnější, apod.

Neprojdeme uchem jehly, pokud jsme „bohatí“, pokud v nás existuje to, co si myslí, že je něco více.

Je snazší pro velblouda projít uchem jehly než pro bohatého vstoupit do Božího království. - Matouš 19: 24

To, co z nás dělá „boháče“, je ten pocit, že „moje škola je nejlepší a ty ostatní jsou k ničemu“, „moje náboženství je to jediné skutečné a ty ostatní jsou falešné a zvrácené“, „manželka mého kamaráda je příšerná, zato ta moje je světice“, „můj přítel Robert je opilec, kdežto já jsem moudrý a nepiji“, atd. Co se týká esoterické práce, tak jsme všichni bibličtí „velbloudi“.

Je nezbytné se pozorovat v každém okamžiku, abychom jasně objevili základy, na kterých stojíme.

Když objevíme, co nás nejvíce uráží, co nás nejvíce otravuje, tak zjistíme základy, na kterých psychologicky stojíme.

Tyto základy jsou to, co Evangelium nazývá „pískem, na kterém je postaven náš dům“.

Povšimněme si okamžiků, když pohrdáme ostatními – např. se cítíme lepší kvůli svému titulu, společenskému postavení, větším zkušenostem, množství peněz…

Je vážné, pokud se cítíme „bohatí“, lepší než ten či onen - ať už z jakéhokoli důvodu. Takoví lidé nevstoupí do Božího království.

Je dobré objevit, co nám lichotí, co uspokojuje naši marnivost. Tak objevíme základy, na kterých stojíme.

Toto sebepozorování by ovšem nemělo zůstat pouhou teorií. Měli bychom být praktičtí a bezprostředně pozorovat sami sebe v každém okamžiku.

Jakmile někdo začne chápat svou vlastní bídu a nicotu, jakmile opustí představy o vlastní velikosti, jakmile objeví prázdnotu všech akademických titulů, vyznamenání a jiných malicherností, které nás „nadřazují“ nad ostatní, tak je to nepochybné znamení, že dochází ke změně.

Nicméně změna je nemožná, pokud se někdo ztotožňuje s „já“, které říká: „můj dům“, „moje peníze“, „můj majetek“, „moje práce“, „moje ctnosti“, „můj intelekt“, „mé umělecké nadání“, „moje znalosti“, „má reputace“, atd.

Toto lpění na tom, co je „moje“, nám brání vidět naši vlastní nicotu a vnitřní chudobu.

Jeden se nestačí divit nad divadlem, které se odehrává, když v nějakém domě propukne požár nebo když se potápí loď. V takovýchto chvílích zoufalí lidé zachraňují legrační věci. Věci, které nemají žádnou hodnotu.

Nebozí lidé! Jsou ztotožněni s těmi věcmi, lpí na hloupostech, na předmětech, které jsou naprosto bezvýznamné.

Myslet si, že náš život závisí na vnějších věcech, lpět na nich, znamená žít ve stavu absolutní nevědomosti.

Cítit v sobě skutečné Bytí je možné pouze pokud zmizí všechna ta „já“, která si nosíme uvnitř. Dokud „já“ nezmizí, tak tento pocit mít nebudeme.

Bohužel uctívači ega toto odmítají. Považují se za Bohy. Myslí si, že už mají „nebeská těla“, o kterých hovoří Pavel z Tarsu. Myslí si, že „já“ je něco božského. A nikdo jim nedokáže tyto nesmysly vyhnat z hlavy.

Člověk neví, co si s takovými lidmi počít. Nauka je jim vysvětlena, ale oni ji nepochopí. Vždycky lpí na píscích, na kterých je postaven jejich dům. Vždy jsou plni dogmat, různých malicherností a hloupostí.

Kdyby se tito lidé naučili pozorovat sami sebe, tak by se přesvědčili o pravdivosti Nauky o mnoha „já“. Objevili by v sobě mnoho různých osob, mnoho různých „já“.

Jak můžeme vnímat naše skutečné Bytí, když všechna ta „já“ za nás myslí i cítí?

Nejsmutnější ovšem je naše přesvědčení, že to jsme my, kdo přemýšlí, kdo cítí. Ve skutečnosti je to ale někdo jiný, kdo v danou chvíli využívá naši zmučenou mysl a naše soužené srdce.

Ach, jak je to nešťastné! Tolikrát si myslíme, že někoho milujeme, a přitom pouze někdo v nás plný chtíče využívá naše srdce.

Jsme nešťastníci, co si pletou zvířecí touhu s láskou. Vlastně je to někdo jiný, někdo v nás, v naší osobnosti, kdo je takto zmaten.

Všichni si myslíme, že nikdy nemluvíme jako ten Farizej v biblickém příběhu: „Děkuji ti Bože za to, že nejsem jako ti ostatní…“

Nicméně ač se to může zdát neuvěřitelné, tak se přesně takto dennodenně chováme. Řezník na trhu říká: „Nejsem jako ti ostatní, co prodávají zkažené maso a zneužívají důvěřivosti lidí“.

Prodavač v obchodě s oblečením se dušuje: „Nejsem jako ostatní obchodníci, kteří zákazníky okrádají a díky tomu bohatnou“.

Prodavač mléka tvrdí: „Nejsem jako ostatní prodavači, kteří ředí mléko vodou. Já jsem čestný.“

Žena v domácnosti povídá svému hostovi: „Nejsem jako ostatní ženy, které flirtují s muži. Díky Bohu za to, že jsem slušná žena, věrná svému manželovi“.

Závěr: Všichni ostatní jsou ničemové, nespravedliví, cizoložníci, zloději a vůbec zvrácené existence. Zato my jsme hodné ovečky, světci se svatozáří, kteří by měli být vystaveni na odiv v každém kostele.

Jací jsme to ale blázni! Často si myslíme, že nikdy neděláme všechny ty hlouposti a nemravnosti, které vidíme u druhých. Proto dojdeme k závěru, že jsme úžasné osoby.

Bohužel ale nejsme schopni odhalit naše vlastní hlouposti, naše vlastní chyby.

V životě existují zvláštní chvíle, kdy najednou nemáme žádné starosti.

Když je mysl klidná, když je mysl tichá, tak potom přijde to nové.

V takovýchto chvílích můžeme spatřit základy, na kterých stojíme.

Když je mysl ponořená do hlubokého ticha, tak si můžeme sami ověřit tvrdou realitu - náš dům je postaven na písku. (Matouš 7:24-29)

Tato kapitola je z knihy "Revoluční psychologie," napsaná Samaelem Aun Weorem