Zákon návratu a zákon opakování
Člověk je takový, jaký je jeho život. Pokud se vnitřně nezmění, pokud radikálně nezmění svůj život, pokud sám na sobě nepracuje, tak jen mrhá svým časem na tomto světě.
Smrt je návratem na počátek života, aby mohl být znova opakován.
V pseudo-esoterické a pseudo-okultistické literatuře toho bylo hodně napsáno o tématu mnoha životů. Nicméně pro nás je lepší, když se budeme zabývat o mnohé existence.
Náš život se všemi svými etapami zůstává pořád stejný, neustále se opakuje v každé naší další existenci, století za stoletím.
Je nesporné, že žijeme v semeni našich potomků. To už bylo prokázáno.
Život každého z nás je živý film, který si po smrti bereme sebou na věčnost.
Každý z nás má svůj vlastní film, se kterým se vrátí, aby ho mohl opět promítat na plátno nové existence.
Opakování dramat, komedií a tragedií je základním znakem Zákona návratu.
V každé nové existenci se vždy opakují ty samé situace. Herci v těchto dokola se opakujících scénách jsou ti lidé, kteří žijí uvnitř nás, naše „já“.
Naše „já“ jsou příčinou toho, že se situace v našem životě neustále opakují. Pokud je odstraníme, tak se scény přestanou opakovat.
Je jasné, že když nejsou herci, tak není ani divadlo. To je nepopiratelné a nevyvratitelné.
Takto se osvobodíme od Zákonů návratu a opakování. Toto je klíč ke skutečné svobodě.
Je zřejmé, že každý herec (to či ono „já“), kterého si nosíme uvnitř, hraje v každé naší existenci tu samou roli. Pokud to či ono „já“ odstraníme, pokud herec zemře, tak roli nebude mít kdo hrát a scény s tím hercem zmizí.
Díky sebepozorování můžeme objevit skryté příčiny opakování těch samých situací v každém návratu.
Pokud jsme měli v minulé existenci milostný románek ve věku 25 let, tak je nepochybné, že v této existenci bude jedno z našich „já“, které za to bylo zodpovědné, hledat dívku svých snů, a to jakmile dosáhneme věku 25 let.
Pokud bylo té dívce v minulé existenci 15 let, tak v této existenci bude znovu hledat svého milovaného přesně v tom samém věku.
Potom můžeme snadno pochopit, že obě „já“ (jeho a její), se navzájem telepaticky hledají, aby znovu mohla opakovat svůj milostný románek.
Dva nepřátelé, kteří se v minulém životě bili na smrt, se budou v dalším životě navzájem hledat, aby mohli znovu opakovat tu samou tragédii v tom samém věku.
Jestliže dvě osoby měly v minulé existenci spor o majetek ve věku 40 let, tak se budou v nové existenci telepaticky hledat, aby znovu celou záležitost ve stejném věku opakovaly.
Uvnitř nás žije mnoho lidí s mnoha závazky. To je zcela nepochybné.
Zloděj v sobě bude mít „doupě“ zlodějů a každý z nich bude mít svůj vlastní kriminální závazek. Vrah v sobě bude mít „bandu“ vrahounů a prostitutka bude mít ve své psychice „nevěstinec“.
Nejhorší na tom ovšem je, že intelekt ignoruje existenci těchto „já“, těchto lidí a jejich závazků, které se potom nevyhnutelně naplňují.
Veškeré závazky všech těch „já“, které jsou v nás, se naplňují bez ohledu na naše uvažování.
Jde o jednání, které si neuvědomujeme. Jedná se o věci, které se nám dějí, o události, které jsou zpracovávány v podvědomí a nevědomí.
Zcela správně nám bylo řečeno, že věci můžeme ovládat asi tak stejně jako déšť nebo hřmění.
Žijeme v iluzi, že máme všechno pod kontrolou a přitom nekontrolujeme vůbec nic. Věci se nám prostě dějí, nevyhnutelně, mechanicky…
Naše osobnost je pouhým nástrojem různých lidí, různých „já“. Každá z těchto osob plní své závazky skrze naši osobnost.
Mnoho věcí se děje pod prahem našeho vnímání a bohužel náš nebohý rozum to zcela ignoruje.
Myslíme si o sobě, že jsme moudří a přitom ani nevíme, že nevíme. Jsme jen ubohé kusy dřeva, se kterými si pohazují rozbouřené vlny oceánu života.
Jediný způsob, jak se vymanit z tohoto neštěstí, z této nevědomosti, z tohoto bídného stavu, ve kterém se nacházíme, je skrze psychologickou smrt…
Jak bychom mohli probudit naše vědomí, aniž bychom nejprve zemřeli? Pouze se smrtí může přijít něco nového! Pokud semínko nezemře, tak rostlinka nevyklíčí…
Ten, kdo probudí své vědomí, tak bude vnímat všechny jevy zcela objektivně, dosáhne skutečného osvícení, štěstí…
Tato kapitola je z knihy "Revoluční psychologie," napsaná Samaelem Aun Weorem