Vnitřní hlasy

Je třeba pozorovat naše vnitřní hlasy a zjistit, co je jejich zdrojem. Je to neodkladné a nevyhnutelné.

Je nepochybné, že pomýlené vnitřní hlasy jsou příčinou mnoha disharmonických a nepříjemných psychických stavů, ať už současných nebo budoucích.

Je zcela zřejmé, že veškeré prázdné plkání a všechny ty škodlivé, pomlouvačné a směšné výroky ve vnějším světě mají svůj původ v pomýlených vnitřních hlasech.

V gnózi existuje cvičení na dosažení vnitřního ticha. Naši studenti ze „Třetí lóže“ ho znají.

V této souvislosti je vhodné zcela jasně sdělit, že vnitřní ticho je něco velmi konkrétního, přesně definovaného.

Vnitřního ticha lze dosáhnout, když v průběhu hluboké vnitřní meditace dojde k cílenému vyčerpání myšlenek. Nicméně to není tématem této kapitoly.

Ani zde nebudeme vysvětlovat, jak „vyprázdnit mysl“ či jak ji „zklidnit“, tj. techniky, které vedou k vnitřnímu tichu.

Vnitřní ticho, o kterém zde hovoříme, rovněž neznamená, že budeme bránit různým věcem, aby do mysli pronikly.

Nicméně v této kapitole bychom rád mluvili o jiném druhu vnitřního ticha. Vůbec se nejedná o něco těžko uchopitelného…

Vnitřní ticho, které zde chceme procvičovat je spojeno s tím, co už máme v mysli: osobu, událost, naše podnikání nebo podnikání někoho jiného, co nám bylo řečeno, co ten či onen udělal nebo neudělal atd. Vnitřní ticho znamená přestat tyto věci vnitřně komentovat, přestat o nich vnitřně diskutovat.

Naučit se, jak mlčet nejen navenek, ale i vnitřně, je něco výjimečného a úžasného.

Mnoho lidí sice navenek mlčí, ale ve svém nitru stahují svého bližního z kůže. Jedovaté a zlomyslné vnitřní hlasy vedou k vnitřnímu zmatení.

Pokud někdo bude pozorovat vnitřní hlasy, tak uvidí, že vycházejí z polopravd nebo sice z pravdivých faktů, které jsou ovšem více či méně nesprávně poskládány dohromady. Kolikrát si vnitřní hlasy něco přidají nebo něco uberou.

Bohužel je náš emocionální život zcela založen na sympatii k vnitřním hlasům.

Nejhorší na tom ovšem je, že sympatizujeme pouze se sebou samými, s naším milovaným egem a cítíme odpor nebo dokonce nenávist vůči těm, kteří s námi nesympatizují.

Příliš mnoho milujeme sami sebe. Jsme stoprocentní narcisové. To je nevyvratitelné a nepopiratelné.

Dokud budeme otroci sebe-sympatie, tak jakýkoli vývoj našeho Bytí bude zcela nemožný.

Musíme se naučit vidět věci očima druhého. Je nezbytné se naučit, jak se vcítit do kůže druhé osoby.

„Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi“ - Matouš 7:12

To, co je v tomto učení podstatné je to, jak se člověk chová vnitřně vůči druhému.

I když se chováme zdvořile a občas dokonce upřímně, tak bohužel není pochyb o tom, že vnitřně jednáme s ostatními velmi nevybíravě.

Lidé, kteří jsou navenek velmi milí, dennodenně zatahují své bližní do své tajné vnitřní jeskyně, kde s nimi nakládají, jak se jim zlíbí (zneužívají je, vysmívají se jim, pohrdají jimi, atd.).

Tato kapitola je z knihy "Revoluční psychologie," napsaná Samaelem Aun Weorem