Sebepozorování

Vnitřní sebepozorování je praktický způsob, jak dosáhnout radikální proměny.

Vědět a pozorovat jsou dvě různé věci. Mnoho lidí si plete pozorování sebe samých s věděním. Např. můžeme vědět, že sedíme v obývacím pokoji na židli, ale to ještě neznamená, že židli pozorujeme.

Můžeme vědět, že se v danou chvíli cítíme mizerně, že cítíme úzkost, nejistotu nebo máme starosti kvůli tomu či onomu problému, té či oné události, atd., nicméně to ještě neznamená, že tento negativní stav pozorujeme.

Je ti někdo nesympatický? Nelíbí se ti nějaká osoba? Proč? Možná řeknete, že ji přece už znáte… Ale prosím Vás! Zkuste tu osobu pozorovat – znát není to samé jako pozorovat. Nepleťte si pozorování s věděním.

Pozorování sebe samého je ze sta procent aktivní záležitost. Je to způsob, jak se změnit. Vědění je pasivní záležitost. Vědění nás nezmění.

Je jisté, že vědění není aktivitou pozornosti. Nicméně když je pozornost upřená na naše nitro, na to, co se tam děje, tak je to něco pozitivního, něco aktivního…

Např. můžeme cítit nevraživost vůči nějaké osobě, často prostě jen tak, bez nějakého důvodu. Pokud se v takový okamžik budeme pozorovat, tak objevíme spoustu myšlenek, které se hromadí v naší mysli. Uslyšíme několik hlasů, které mluví nebo ječí jeden přes druhého a navrhují nám spoustu různých věcí. Také ucítíme nepříjemné vnitřní pocity a naše psychika bude mít celkově nepříjemný nádech.

Je zřejmé, že v takovou chvíli si rovněž uvědomíme, že s tou nám nesympatickou osobou niterně velmi špatně zacházíme.

Nicméně abychom toto všechno viděli, tak musí být naše pozornost zaměřená do našeho nitra. Nejedná se o pasivní činnost.

Na jedné straně je pozorovatel, tj. ten, který dynamicky pozoruje a na druhé straně jsou myšlenky a pocity, tedy to, co je pozorováno.

Díky tomu pochopíme, že „vědění“ je něco zcela pasivního a mechanického, na rozdíl od sebepozorování, které je vědomou činností.

To ale neznamená, že by nemohlo existovat mechanické sebepozorování. Ve skutečnosti také existuje, nicméně se nejedná o psychické sebepozorování, které tu vysvětlujeme.

Myslet a pozorovat jsou rovněž dvě různé věci. Kdokoli má možnost si o sobě přemýšlet, jak se mu zlíbí, ale to vůbec neznamená, že by se pozoroval.

Je potřeba vidět jednotlivá „já“ v akci, objevit je uvnitř nás, je třeba pochopit, že v každém z nich je kousek našeho vědomí, je třeba litovat, že jsme je kdy vytvořili, apod.
A pak vyhrkneme: „Ale co to tohle „já“ provádí? Co to říká? Co vlastně chce? Proč mě takto souží se svým chtíčem, hněvem, atd.“

Uvidíme v sobě celý řetězec myšlenek, emocí, přání, vášní, soukromých vtipů, osobních dramat, propracovaných lží, řečí, výmluv, zvrhlostí, oplzlých scén, atd.

Častokrát těsně před tím, než usneme, tak ve vlastní hlavě slyšíme různé hlasy, jak spolu navzájem hovoří. Jsou to různá „já“, která v takovýchto chvílích opouštějí různá centra našeho organického stroje, aby se ponořili do molekulárního světa, do páté dimenze.

Tato kapitola je z knihy "Revoluční psychologie," napsaná Samaelem Aun Weorem