Individualita

Věřit tomu, že jsme „jeden“, je upřímně řečeno velmi špatný vtip. Bohužel iluze o jednotě existuje v každém z nás.

Je nešťastné, že si o sobě myslíme vždy jen to nejlepší. Nikdy by nás ani nenapadlo, že nemáme skutečnou individualitu.

Nejhorší ovšem je, že jsme přesvědčeni, že máme vlastní vůli a plně rozvinuté vědomí.

Běda nám! Jsme to ale pitomci! Není pochyb o tom, že nevědomost je skutečná pohroma.

Uvnitř nás existuje tisíce různých jedinců, různých osob, různých „já“, kteří se mezi sebou hádají, bojují o nadvládu a žijí v chaosu.

Jak by byl život jiný, kdybychom se probudili z těch mnoha snů a fantazií…

A jako by toho neštěstí nebylo málo, tak negativní emoce, sebeláska a hrdost na sebe samého nás fascinují a hypnotizují – nikdy nám nedovolí pamatovat si své skutečné Já, vidět sami sebe takové, jací skutečně jsme…

Věříme tomu, že máme svoji vlastní vůli, ovšem ve skutečnosti máme mnoho různých vůlí. Každé „já“ má svou vlastní vůli.

Tato vnitřní pluralita je tragikomická. Různé vnitřní vůle spolu soupeří, žijí neustále v konfliktu a každá prosazuje něco jiného.

Kdybychom měli pravou individualitu, skutečnou vnitřní jednotu namísto plurality, tak bychom měli trvalý směr, probuzené vědomí a svoji vlastní individuální vůli.  

Změna je dobrá, nicméně musíme začít tím, že budeme sami k sobě upřímní.

Potřebujeme udělat psychickou inventuru, abychom zjistili, co nám chybí a co nám naopak přebývá.

Dosažení individuality je možné, ale ne když si myslíme, že už ji máme.

Pokud věříme tomu, že už individualitu vlastníme, tak je zřejmé, že o ni nebudeme usilovat. Naše fantazírování nás navádí, abychom věřili ve vlastní jednotu, a ve světě dokonce existují školy, které toto hlásají.

Je naléhavé s touto fantazií bojovat. Díky fantazírování si připadáme jako ten či onen, ačkoli ve skutečnosti jsme ubozí, nestydatí a zvrácení.

Myslíme si, že jsme lidé, ale přitom jsme pouze savci s intelektem, kteří postrádají individualitu.

Megalomani si myslí, že jsou Bohové, velké duše, atd., aniž by vůbec tušili, že nemají jednotnou mysl a vědomou vůli.

Uctívači ega obdivují své milované ego do té míry, že by nikdy nepřijali myšlenku plurality svého ega uvnitř sebe samých.

Paranoidní osoby, charakteristické svou pýchou, by ani nečetli tuto knihu…

Pokud se nechceme stát obětmi umělých citů a falešných zážitků, tak je nezbytné, abychom na smrt bojovali s našimi fantaziemi o sobě samých. Nejen, že nás fantazírovaní dostává do směšných situací, ale navíc zcela brání vnitřnímu rozvoji.

Zvíře s intelektem je natolik zhypnotizováno svými sny, že si představuje samo sebe jako lva nebo orla, ačkoli je pouze ubohým červem vrtajícím se v zemi.

Megaloman by nikdy nepřijal tato tvrzení, neboť se cítí být veleknězem, ať už lidé říkají cokoli. Ani ve snu ho nenapadne, že jeho představa o sobě samém je pouhou iluzí. Fantazie není nic víc než fantazie.

Fantazie je skutečná síla, která působí na celé lidstvo. Způsobuje, že humanoid s intelektem se nachází ve stavu spánku a přitom si myslí, že je už skutečnou lidskou bytostí, že má vlastní individualitu, vlastní vůli, probuzené vědomí, že ovládá svou mysl, atd.

Když si o sobě myslíme, že jsme „jeden“, tak se nikam nedostaneme. Budeme přešlapovat na místě a s postupem času potom zdegenerujeme.

Každý z nás se nachází v určitém psychickém stavu a neopustí ho, dokud neobjeví všechny ty osoby (různá „já“), které v něm žijí.  

Je jasné, že pouze díky sebepozorování jsme schopni objevit ty osoby, které žijí v naší psychice. Abychom dosáhli radikální proměny, tak tyto osoby je potřeba odstranit.

Sebepozorování uvede na pravou míru všechny ty pomýlené představy, které o sobě máme. Takto si také ověříme, že nejsme vnitřně jednotní.

Pokud nebudeme sami sebe pozorovat, tak budeme žít v iluzi, že jsme „jeden“. V důsledku toho budeme žít pomýlený život.

Je nemožné mít správný vztah k ostatním lidem, pokud nedojde k vnitřní změně naší psychiky.

Jakákoli vnitřní změna je výsledkem odstranění různých „já“, které si nosíme uvnitř.

Tato „já“ není možné odstranit, pokud je sami v sobě nevidíme.

Ti, co se považují za „jednoho“, ti, co si o sobě myslí jen to nejlepší a ti, co nikdy nepřijmou nauku o „mnoha“ nebudou nikdy chtít pozorovat svá „já“. Proto je nemožné, aby se změnili.

Je nemožné se změnit, pokud nedochází k odstraňování. Nicméně i když někdo připustí, že musí odstraňovat a přesto si myslí, že je „jeden“, tak popravdě ignoruje to, co musí odstranit.

Nezapomínejme, že ten, kdo se považuje za „jednoho“, podvádí sám sebe. Myslí si, že zná to, co musí odstranit. Nicméně ve skutečnosti ani neví, že neví – je to učený neználek.

Je třeba, abychom ze sebe odstranili veškerá ega a tím se vnitřně sjednotili. Nicméně je nemožné odstraňovat ega pro toho, kdo se považuje za vnitřně jednotného.

Individualita je ze sta procent svatá. Je jen málo těch, co ji mají, ačkoli si to o sobě každý myslí.

Jak můžeme odstraňovat různá „já“, když si myslíme, že máme jen jedno „já“?

Je jasné, že pouze ten, kdo nikdy nepozoroval sám sebe, si může myslet, že má jen jedno „já“.

Existuje nebezpečí, že by někdo mohl zaměnit pravou individualitu za nějaké „vyšší já“ nebo něco podobného. Proto musíme být zcela přesní.

Posvátná individualita je něco mnohem víc, než jakýkoli druh „já“. Posvátná individualita je to, co je, co vždycky bylo a vždycky bude.

Skutečná individualita je Bytí. A důvod pro existenci Bytí, je Bytí samotné.

Rozlišujte mezi Bytím a „já“. Ti, kdo si pletou „já“ s Bytím se zcela jistě nikdy důkladně nepozorovali.

Dokud bude esence, vědomí, uvězněno v tom davu různých „já“, který žije uvnitř nás, tak je nemožné dosáhnout skutečné proměny.

Tato kapitola je z knihy "Revoluční psychologie," napsaná Samaelem Aun Weorem